Cizinci

Vypadala zvláštně v prostoru jeho obývacího pokoje. Étericky, jako kdyby tam vůbec nepatřila. Jak se pohybovala, jak jí její hnědé vlasy, střižené do roviny, spadaly podél obličeje. Jak si je pravou rukou dala za ucho. Rozhlížela se po tmavém masivním nábytku a velké sedačce v šedé barvě. Přistoupila ke knihovně a začala očima přejíždět po názvech knih, které nikdy nepřečetl.

„Dáš si něco?“ zapojil do kabel do svého telefonu a pustil hudbu. Podívala se na něj. Nervózní výraz v jejím obličeji trochu povolil, oddechl si.

„Dala bych si víno,“ usmála se a podívala se mu do očí. Znervózněl. „Máš červený?“

Kývnul a odešel pro skleničky. Ve skříňce vzal dvě. Ty větší, na červené. Lahev vína do sebe nasála vzduch, když vytáhl korek. Odložil jej a nalil do obou sklenic stejně. Vrátil korek dovnitř a se skleničkami se pomalu vrátil do pokoje, kde ji nechal. Skoro nevěřil, že tam bude. Bylo to jako sen.

S každým dalším krokem slyšel hudbu hlasitěji a hlasitěji. Co když tam nebude, co když se mu jen zdálo, že si ještě před chvílí prohlížela sbírku jeho knih. Vkročil do pokoje a ona tam opravdu nebyla. Rychle se rozhlédl.

„Přečetl jsi všechny?“ Polekaně se podíval k oknu. Seděla na parapetu. Nohy spuštěné dolů, kotníky zamotané do sebe. Na sobě měla tmavě modré kalhoty, které končily kousek nad kotníky a bílou halenku, která odhalovala její ramena. Houpala nohama do rytmu hudby. Rukama se opírala o kraj parapetu a něžně se usmívala. Zamaskoval rozpaky a také svou obavu, že zmizela. Hlavou pokynula ke knihovně.

„Samozřejmě!“ Přiblížil se a podal jí její sklenku. Nemíval problém být nad věcí, ale ona ho znervózňovala.

Proč? Nevěděl.

Natáhla levou ruku. Vzala si svou sklenku a při pohledu do jeho očí okrajem té své políbila jeho. Cinknutí na chvilku přehlušilo hudbu, vycházející z reproduktorů. Pomalu se zase dostával do své kůže, napil se a ona také.

„Vlastně jsem nepřečetl ani jednu, ani nevím, jak se mi tu nahromadily,“ přiznal se a nevěděl proč. „Najednou jich bylo tolik, že jsem si musel pořídit knihovnu. Nemám na čtení čas…“ objasnil. Zachichotala se a dopřála si ještě jeden doušek vína. Poté sklenku položila vedle sebe na parapet.

„Raději domu vodíš dívky, jako jsi přivedl mě…?“

„To ne…“ neměla pravdu. Tohle nikdy neudělal. Ona ale nebyla cizí. Měl pocit, jako by ji znal roky. A přitom vůbec. Zvláštní. Natáhl k ní ruku. „Zatančíš si?“

Seskočila, tiše jako kočka. Z ruky vzala i jeho sklenku a položila ji vedle té své. Poté něžně vložila dlaň do jeho. Přitáhl si ji k sobě a společně se začali pohupovat v rytmu hudby. Jako by k sobě patřili. Rozbušilo se mu srdce, to se dlouho nestalo. Z jejích vlasů cítil její parfém.

„Zní to jako fráze, ale není to tak.“ Zašeptal do jejího ucha. Cítil, jak se její tělo napnulo. Znovu znervózněla, to nechtěl. „Mám pocit, jako bych tě znal nekonečně dlouho.“ Jemně s ní zatočil. Znovu se zasmála zvonivým smíchem, který mu byl tak příjemný.

„To říkáš každé?“ Věděl, jak musí vypadat, ale nemohl si pomoct. Trochu se odtáhl, přesně tak, aby se jí mohl znovu zadívat do očí. Její pohled, jako kdyby mu pouštěl elektrické výboje podél páteře.

„Vím, že mi nevěříš…“ stále šeptal. Oba se zastavili a dívali se do hloubky očí toho druhého. Hudba hrála dál. Chtěl ji políbit. Tak moc. Konečky prstů přejel po jejích holých zádech a cítil, jak jí naskočila husí kůže.

„Věřím, mám to stejně, jen…“ chtěla něco říct, ale rychle odstranil prostor mezi nimi. Těsně u jejích rtů se zastavil, aby si oba vychutnali ten zvláštní pocit před prvním polibkem. Ten, který se nikdy nevrátí. Poté ji políbil. Nejdřív nesměle, svými rty se jen otřel o její. Prodlužoval tu chvíli a ten elektrizující pocit. Napnula se a mohl cítit její rty proti jeho. Nadechla se, políbil ji vášnivěji.

„Zůstaň…“ zašeptal do jejích rtů prosbu a opřel se svým čelem o její.

„Nikam nejdu.“ Odpověděla a znovu jej něžně políbila. Oddechl si.