Through my "holiday"

pondělí 15. září 2014

Vážené dámy, vážení pánové,
konečně se zase pokouším o návrat na blog, což asi ani není tak návrat jako spíš to, že se potřebuji vypsat po hodně, hodně dlouhé době. Nevím, jestli je správné ventilovat to zrovna tady, dříve jsem měla "blog" určený na takovéhle výlevy, a teď už mám jen toto, zas na druhou stranu zas tolik lidí sem nechodí, abych mohla někoho urazit, odradit, a myslím si že i přátelé, kteří sem chodili se těžko vrátí jen tak si vzpomenou - á Kačka dlouho nepsala, mohl bych se podívat na její blog. Možná někdo ano :) vím asi kdo ano a přibližně vím kdo ne, ale to vzal čert.

Upozorňuji že článek bude dlouhý a pravděpodobně né moc obrázkový, takže kdo chce číst dál, lets go :)

Jaké jste měli prázdniny? Ty moje stály celkem za prd. Nechci si stěžovat to vůbec ne, ale přijde mi že s mýma prázdninama to jde radikálně z kopce. Každý rok si říkám, že letos konečně pojedu na dovču k moři, někde si odpočinu alespoň 10 dní a pak z toho sejde. Letos jsem tomu opravdu věřila ale opět z toho sešlo a nesu to hodně špatně. Nechci to dávat moc najevo, ale mrzí mě to moc. V červnu jsem se stala Bakalářem, jeeej! A rovnou jsem nastoupila do práce, dělala jsem na Mánesu galeristku, práce to byla moc fajn, nic moc se zde nedělo a penízky mívám větší, ale rozhodně si nestěžuji. Vydělala jsem si asi nejvíc co jsem kdy zatím vydělala, takže jsem měla radost. Bohužel to padne na školu a možná na nový mobil (ne že bych si vydělala tolik - to ani náhodou, připojím to k našetřeným penízkům co mám ale myslím to tak že si je moc neužiju.)
Mojí radost povýšilo to, že jsem si po cca roce snění pořídila kabelku od Michaela Korse, dostala jsem nějaké penízky za státnice od babičky a přidala jsem si k tomu co jsem měla našetřeno a šla jsem si pro ni a měla jsem velikou radost. :)
Fotky jsem neupravovala tak snad se nezděsíte ;)
práce

John Irving - Pravidla Moštárny

pátek 9. května 2014

Když jsem se učila na maturitu (3 roky zpět a hned bych maturovala znovu místo státnicování), hrozně mě bavilo číst knihy a pak i dělat ty otázky, což bylo super, protože jsem se to pak nemusela skoro učit :) stačilo přečíst a jestli jsem se na češtinu učila 5 dní (to bylo ještě v době, kdy jsem mohla mít i těžší úroveň - takže 30 knížek) je to hodně. Proto bych chtěla podobným stylem, kterým jsem si potom popisovala knížku, psát o přečtených knížkách. Mám takové dilema - mohla bych tím někomu pomoct s vypracováváním takových otázek, na druhou stranu nechci spoilerovat - takže pokud nechcete vědět jak knížka dopadne, nečtěte posledních pár odstavců (cca 2 :D)



Včera jsem dočetla Pravidla moštárny, a je to jedna z těch knížek, které musíte nechat uležet. Anna Karenina se mi po dočtení taky moc nelíbila - nebo ne nelíbila, ale prostě jsem byla ráda že už to mám za sebou, a až s odstupem času mi došlo, že ta kniha má své hodnoty a je nádherná. Pravidla Moštárny mě úplně nepřipoutaly k židli, že bych je přečetla jedním dechem, ale líbily se mi. Možná bych si psaní o knížce měla nechat právě až mi trochu odleží, ale později už nebude čas a myslím si že lepší alespoň něco nežli nic. Film jsem zatím neviděla, ale prý je krásný, takže si ho možná večer pustím :)

Friends day

neděle 27. dubna 2014

Chvíle, strávené ve společnosti přátel jsou pro mě něčím, co mě dokáže strašně naplnit, proto si je užívám co nejvíc to jde. A taky proto mě mrzí, že jich kvůli škole zažívám tak málo v poslední době. Za měsíc a půl bych měla dělat státnice a zase mě to nějak sráží do kolen, není mi z toho psychicky dobře a vůbec netuším jak to zvládnu. Představa, že bych to měla absolvovat ještě další dva roky mě děsí k smrti, ale všichni kolem mě, mě v tom podporují a doporučují mi pokračovat. Tak nevím.

Každopádně dnešní den jsem si moc užila, vzala foťák a tak jsme něco i nafotili. Na začátku dne jsme si sedli na Vyšehrad, pak jeli na Pankrác do nějakých obchodů a skončili jsme v Ikee, kde jsme nafotili i pár celkem vtipných fotek, než nás prodavačka upozornila, že pokud chceme fotit, musíme mít povolení od security.


Začalo to outfitem - sukně Sheinside, tričko Zara, bunda NewYourker





Pokračovalo focením s kamarádkami :)







A končilo chvílemi plných legrace v Ikee :)

Avon news

pátek 25. dubna 2014

Dobré ráno slečny,

nějak v únoru jsem se rozhodla, a začala chodit do posilky. Chodím do posilovny pro ženy - Expreska a jsem moc spokojená :). Má několik poboček, ale já chodím na Jarově, protože si tam můžu nechat tenisky, trenérky jsou moc příjemné a celkem se tam cítím fajn. Je to udělané jako franšíza, a každou pobočku si vede někdo podle sebe, dodává tam kosmetiku apod. No a nedávno, když jsem tam šla, a zrovna bad hair day, tak jsem si všimla, že mají šampon od Avonu. Proč to nezkusit. Byla jsem celkem skeptická, ale když jsem se pak vyfénovala, a odcházela, byla jsem pevně rozhodnutá, že tenhle šampon musím mít.



A je to prosím ten nalevo - s kopřivou a lopuchem. Hned na prvním stánku, který jsem potkala jsem si jej objednala, a ještě něco navíc. Šampon by měl být pravděpodobně na více typů vlasů, protože v katalogu není žádný jeden uvedený. Mě ale sedl krásně (mám jemné, a rychle se mastící vlasy, většinou si je myji tak ob den, abych je měla hezké). Teď je u sebe ani jeden nemám, nechala jsem si oba u přátele, kde je neustále nedostatek šamponů. Druhý jsem ještě nezkoušela, a přihodila jej spíš díky akci, kdy čím víc výrobků, tím lepší cena. Oba byly za nějakých 70,- takže jeden asi 35,- což podle mě je cena příjemná. Alespoň u toho, se kterým mám zkušenosti je to hodně hudby je hodně hudby za málo peněz. :)

Dále jsem si neodpustila podkladovou - gelovou bázi. Kdyby nebyla v akci, asi si ji nevezmu, ale vzala. Ještě jsem ji nezkoušela, chystám se na to za chvíli. Musím totiž odlakovat nehty, protože jdu večer pracovat.


Jako poslední jsem si vzala dvousložkovou bázi, která má údajně zpevňovat a pečovat o pokožku a to hlavně díky vitamínu C, který obsahuje. No, čekala jsem, že to bude alespoň olejíček, ale je to taková zvláštní, sametová voda. Po nanesení jsem měla pocit, že mám jemňoučkou kůži, jako miminko. (Asi takový pocit jako s podkladovou bází Satin od Dermacolu). Bohužel ale olejíček se moc nekoná, takže vyživující báze rozhodně nebude. Zda bude zpevňující - tomu také moc nevěřím, ale třeba nějaký placebo efekt zařídí pevnější pokožku. Co mi ale moc nevoní, je parfemace. Ze začátku, při aplikaci, mi voněl, ale jakmile jsem si sedla, a cítila ho ze sebe, bylo to jako kdybych na sebe napatlala Jar, nebo něco takového - citrónového. Jediným plusem v tomto směru je, že parfemace na těle nevydrží dlouho, takže než jsem šla spát, bylo vše jako předtím.

Paní, která mi Avon prodávala, mě také ukecala, abych si objednávala sama na sebe - stala se Avon Lady. Tudíž, kdyby měl někdo z mého okolí zájem, můžu se podělit o katalog :) ale nenutím, spíš počítám s tím, že mi členství propadne, protože nejsem zrovna typ, který by musel každý měsíc utratit tři stovky za kosmetiku, kterou nepotřebuje. Ale vím, že kdybych měla dřív možnost u někoho objednávat, udělala bych to, a s tím to také nabízím.

Teď běžím na oddělení ukončování studií odevzdat bakalářskou práci, a večer mažu pracovat. Mějte se pěkně, krásky!

Trancefusion - Power of Elements

úterý 22. dubna 2014

V sobotu večer jsem zažila něco, co snad ještě nikdy z životě. Přes kamarádku jsem měla zajištěné hosteskování na Trancefusion - s tím, že do 12 budu rozdávat Time-tables před vstupem, a potom se můžu bavit - takže vstup zdarma a ještě výplata na útratu. Přítel měl lístek, a měl dorazit cca okolo 11.

O akci jsme uvažovali delší dobu. Na Trance hudbu mě naučil přítel, a jsem za to čím dál víc ráda, protože ta hudba, co se hraje v rádiích apod., sice občas ujde, ale není tam takové to "něco navíc". Pro hodně lidí je to debilní hudba, jenom tuc tuc, ale když se v tom naučíte slyšet to, co tam slyšet máte, je to prostě pecka! No a vzhledem k tomu, že jsem to vždy poslouchala akorát doma z repráků, nebo ze sluchátek, chtěl přítel, abych si to poslechla ve velkém. Transmission už prý není to, co to bývalo a mohla bych být zklamaná, takže Trancefusion byla jasná volba pro mou první velkou párty s takovouto hudbou.

Takže, když jsem ve 12 skončila, dostala výplatu, přezula se z balerýnek, trochu zkulturnila a našla přítele, byla jsem vtažena do víru Trance hudby skoro pod pódiem. Akce se konala ve veletržním paláci, a byly zde dvě stage - hlavní a pak jedna taková menší, v prostředním paláci. A vlastně ještě jedna malinká pro české Dj´s jak jsem pochopila. Hlavní stage mě moc nechytla, bylo to dobrý a byla tam jména, která měla hlavně nalákat, ale ta menší.. to bylo něco! Pecka hudba, protlačili jsme se až do předu (což nebyl až tak problém) a vydrželi tam snad hodinu. Měla bych mít i pár fotek z tohoto místa, ale bohužel jsem se fotografa nezeptala, kam je bude dávat, tak musím čekat a doufat, že se někde objeví. Něco málo má i přítel, ale jsou to spíš takové fotky kdy je mě vidět uprostřed obrovského světla .. zezadu :D no uvidíme, něco možná dodám :)

Každopádně, pořád se k tomu musím vracet. Znáte takový ten okamžik, kdy zažijete něco a chtěli byste to zažít ještě jednou abyste si to mohli užít mnohem víc? Tak přesně to já mám teď :) Už se těším na další svoje Trance akce! Uvažujeme o nějakých letních festivalech, tak kdybyste někdo o něčem věděli tak sem s tím (jen né prosím Mácháč to jako.. no comment asi :) )
Vkládám sem videjko, které sestříhal přítel. Párkrát je mě tam vidět jak tančím no a vypadám dost divně, ale co! Hlavně video vůbec neukáže jaké to bylo, ani náhodou :). Pokud dohledám nějaké fotky tak je přidám dodatečně, protože už dva dny hledám a stále nic. Tak mi držte palce, ať je najdu. Všehovšudy by měly být asi jen tři ale moc bych je chtěla :)



Hunger Games

úterý 11. února 2014

Uf, musím říct, že už jsem úplně zapomněla jaké to je! 

Jaký je ten pocit, proč jsem dřív četla knížky a milovala to a naplňovalo mě to. Ten důvod, proč jsem dělala přijímačky na učitelku češtiny na středních školách (nejraději bych ale učila jen literaturu, protože gramatika samotné mě dělá celkem problém. haha). Ten pocit určité apatie, když dočtete a nemůžete myslet na nic jiného.

Hunger games, příběh, který jsem odsoudila hned v počátku, když se kolem toho zase rozšířila horečka, bylo to všude. Považovala jsem to za další román pro dospívající dívky. První díl jsem viděla asi před měsícem, kdy nás s přítelem zajímalo, o čem to je. A film se nám moc nelíbil. Ale příběh nás zaujal, to ano! Šli jsme do kina na druhý, ten byl lepší ale musím říct, že knížkám se nic nevyrovná.

Už dlouho jsem nezažila takový ten pocit, kdy si sednete, začtete se a nechcete přestat. Chcete číst a číst, příběh vás objímá a hladí a vtahuje do děje. V poslední době hodně koukáme na seriály a filmy - většinou před spaním, a tak nějak jsem kvůli tomu zapomněla, jaké to je když vás něco doopravdy vtáhne do děje. Tohle žádný film neumí a nikdy ani umět nebude!



Teď ale k samotným knížkám. Je to po hodně dlouhé době knížka, která mě vážně dostala. Poté, co jsem se přelouskala padesáti odstíny šedi, abych věděla o co tam jde je tohle něco jako nebe a dudy. Collinsová má dar připoutat vás k řádkům a nepustit, dokud nejste na konci. Oproti již zmíněné šedi - opravdu nechápu co na tom kdo vidí, je to taková patlanice, že to nedokážu ani popsat, jen důl na peníze.

Oproti tomu Hunger games mají mnohem hlubší myšlenku. Autorka se zabývá myšlenkou války, povstání, nadvlády. To vše se v minulosti ve skutečnosti stalo, i když třeba ne úplně přesně takhle, ale stalo. A mohlo by se stát znovu. Vážně nedokážu, nebo spíš nechci popisovat příběh, ale chtěla bych ho doporučit všem, kdo si toto budou číst. Hlavně nebuďte jako já, na začátku kdy jsem o tom nechtěla ani slyšet. Vím, že hodně lidí už má příběh za sebou ale co. Pokud hledáte knížku, kterou jedním dechem přečtete během dvou dnů (během jednoho pokud nemáte nic jiného na práci), tady jsou. Všechny tři díly. A hlavně podle mě ani jeden díl není o něco lepší nebo horší než ten druhý, což většinou bývá problém několikadílných románů. Já je četla všechny ihned po sobě takže s podstatě ani nevím kde končil jeden a začínal druhý díl.

Jedním slovem - doporučuji!
Já se jdu vnitřně rozloučit s Katniss a Peetou, kteří se sice jen na týden, ale neodvratitelně, stali součástí mého života. Vlastně nevím zda truchlit, nebo se radovat :)

Jak jsem se byla ukázat v modelingové agentuře

sobota 18. ledna 2014

Hahá, koukněte na mojí ikonku, mám tam motýlka! Mám z toho radost, ráno jsem to tam nastavila a až teď se to konečně ukázalo! :)

Jinak, chtěla bych napsat pár řádků o tom, jak jsem se ve čtvrtek byla podívat v jedné nejmenované modelingové agentuře (pokud mě máte na instagramu - mám tam vyfocené která to byla). Ale co kdyby náhodou že, nechci dělat špatné vlny.
Dostala jsem se tam tak, že holky z Acupofstyle hledaly holky na nějaké focení, už jsem skoro zapomněla že jsem někam poslala fotku a najednou email od Niky že mě sice nevybrali, ale agenturu se kterou spolupracují jsem zaujala a že se mám přijít ukázat až budu mít čas.
Čas jsem si udělala tento čtvrtek, když jsem dopsala test z Angličtiny (už mi zbývají jen 2 zkoušky halelůja - bohužel ty nejhorší).

Začalo to tím, že jsem se nestihla naobědvat, takže jsem tam šla hladová. U vchodu jsem chvíli hledala zvonek, když jsem ho našla, zazvonila, a byla jsem odkázána na 3. patro. Když jsem do 3. patra konečně došla, zjistila jsem, že dveře jsou otevřené a že se teda mám asi pozvat sama. Prázdný prvorepublikový byt, v jedné místnosti stůl s dotazníkama, v další místnosti blonďatá slečna, která mi začala okamžitě tykat. "Tak se posaď, tady je dotazník, ten mi vyplň, máš plavky? Nebo hezký spodní prádlo?" Jakože cože? A co nějaký - Dobrý den, já jsem ta a ta, a ty jsi tady proto a proto...? Ne.



Všimla jsem si dvou holek, kterým mohlo být tak 15 a evidentně přišly o svůj celoživotní sen stát se modelkou. Dohromady vážily stejně tak jako já - ještě že jsem neobědvala. Vyplnila jsem svůj dotazník, který byl nesmyslně v Angličtině - chvíli jsem na to koukala a pak ho vyplnila česky. "Tyhle políčka nech volný já si tě přeměřím a dopíšu to tam". Tak si mě přeměřila, do jednoho okýnka napsala Hair: Brown, do druhýho Colour Eye: Hnědá .. Hmm, asi chytrá. "Teď pojď se mnou, můžeš si nechat legíny - já si tě vyfotím". Asi jsem na to stejně moc tlustá. Fotky jsem raději ani nechtěla vidět. Bylo to stylem: Portrét, usměj se. Víc! Dokážete si představit ten umělý úsměv. Profil, profil z druhý strany, zezadu, zepředu, celá postava, délka vlasů, "tady máš vizitku a napiš si". "Ale já letos dělám státnice, kdybych dostala nějakou práci, mohla bych až v létě?" "Ok, hodně štěstí, ozveme se ti." "Na shledanou." A byla jsem ráda, že jsem venku.

Říkala jsem si - tak takhle se přichází o iluze. Být 15 letá holčička, která sní o kariéře modelky, a zažít tohle, nevím co si o tom myslet. Jednání bylo na můj vkus příšerný. Z hostesingových agentur jsem zvyklá na vykání a určitou dávku slušnosti. Tady ale bylo jasně vidět, že slečně (a vlastně asi i celé agentuře) jste naprosto ukradení. Nelíbí se ti to? Čeká tu dalších pět, který udělají cokoliv řekneme.
Já osobně jsem znechucená. Věděla jsem, že to není žádný med, ale tohle byla vážně hrůza. Jsem zvědavá, jestli to bude nějak pokračovat. Pochybuju, protože přesně vím jak asi tak můžu na těch fotkách vypadat.
Hůř než na občance, to vám říkám rovnou.

100 let

pátek 17. ledna 2014

Hamba mě fackuje při představě, že jsem kdy pronesla větu "k čemu mi bude dějepis?" Hlavně teda na základní a na střední škole, nutno tedy dodat že v tomhle věku jsem z toho stejně moc nepochopila, takže vlastně ano - k čemu mi to tenkrát asi tak mohlo být, kdybych se to neučila znovu a znovu na dalších školách? Asi k ničemu. Data jsou vám celkem k ničemu, když neznáte souvislosti a nechápete to také trochu hlouběji. (Samozřejmě - nic by se nemělo přehánět, letos mám dějiny už asi po stopadesátý a jsem z toho lehce nervózní.. :D )

Nejvíce mě naučil asi PhDr. Martin Kovář ve druhém semestru, jehož přednášky DOPORUČUJI!!! Věnuje se Dějinám 20. století - nebo alespoň toto období mě učil a jedna z jeho prvních vět o dějinách mě (a celou třídu) dostala. Bylo to něco jako: V roce 1914, po době dlouhého míru a vzkvétajícího hospodářství, nikdo nečekal, že by mohlo přijít něco jako první světová válka. Když chlapci odcházeli na frontu, všichni se radovali a mávali jim s tím že "do švestek" budou zpátky. Jako vítězové. To, že se válka protáhne na dlouhé 4 roky, Evropou projdou nemoci a hladomory, to nikdo nečekal. V podstatě to bylo to stejné, jako dnes. Dnes také žijeme v době klidu, tak si to přeberte podle svého."
Co je dnes jiného? Snad jen to, že Střední Evropa není na ekonomickém vrcholu.

2014, přesně sto let od začátku 1. světové války. To bylo první, co mě napadlo na silvestra, a s čím jsem se také musela svěřit příteli, když jsme na Palmovce procházeli mezi prvorepublikovými domy. Je mi jasné, že to nic neznamená, ale vlastně by mohlo. Dneska kdyby začala nějaká světová válka, zbraně, které máme k dispozici by byly schopné zničit celou zemi. (Nevím jestli to víte, ale pokud spolu nějaké země v dnešní době válčí - viz. Amerika, dohodnou se strany na maximální použité zbrani. Je to z toho důvodu co jsem zde uvedla, že jaderné pumy atd. by zničily svět, ani bychom nemrkli.)

Dostali jsme se do doby přebytku, a naprostého plýtvání věcí. Do doby, kdy z nudy nakupujeme co nepotřebujeme a pak z toho polovinu zase s klidným svědomím vyhodíme. Do doby, kdy nezanedbatelné procento lidí z nudy hladoví, aby zaujali své okolí. Podívej, co mám nového, podívej kolik jsem zhubla, i když to vůbec nepotřebuju! Co bychom ale jedli, kdyby přišel hladomor, způsobený válkou? Nic, ale nedobrovolně. Vím, že je to hodně nadnesené, ale zkuste se nad tím zamyslet.
Podle mě se lidé před sto lety cítili dost podobně jako my v době dnešní. Samozřejmě, nemuseli se stydět za své politiky, za svého prezidenta. Byli asi trošku hrdějším národem, Československé země v té době rozkvétaly díky průmyslu. Ale jinak byli stejní jako já, on, ona, vy.... A pak ze dne na den přišlo něco, co nikdo nečekal. Odcházeli jako hrdinové, ale spousta se jich vůbec nevrátila. Navázala na to válka druhá, pak Studená.... Podle mě bychom se měli zamyslet nad tím, kam směřujeme. Samozřejmě, že můj článeček na blogu nic nezmění, ale třeba vás přiměje se zamyslet.

Just my thought.... 

Pár jsou dva

pondělí 6. ledna 2014

Dobrý večer,

letošní zkouškové, musím se uznat dobrovolně a bez mučení hodně špatně nesu. Nejhorší je, že ještě ani nezačalo. Příští týden je teprve předtermínový a já už jsem asi tři týdny v hrozném stresu, že to nestíhám. Což samo o sobě není vůbec divné, ve stresu bývám i normálně, ale letos jsem na tom vážně hodně špatně. Bojím se Němčiny, bojím se Politických dějin, bojím se vlastně i jednoduchých zkoušek. Myslím, že jsem to celkem podcenila, protože mám ještě ke všemu letos psát bakalářku a dělat státnice, a k bakalářce nemám zhola nic. Jen při té představě mě polije horko, je mi špatně, chce se mi brečet, nevím co mám dělat, ...

Při učení pořád myslím na hezké okamžiky, do kterých bych se chtěla vrátit, nebo místa, kam bych se okamžitě rozjela, kdybych měla tu možnost. Kdybych na to nemyslela, asi bych se zbláznila. Do soboty jsem se učila u přítele, ale nenaučím se tam tolik, jako doma. Tak jsem jela domů. A od té doby je mi fakt zle, nevím na co myslet dřív, co udělat dřív, ... nevím jak je to možné, ale jeho přítomnost mě hrozně uklidňuje. Jako kdyby odfouknul ten všechen stres pryč a všecko bylo najednou možné. A když je nejhůř, můžu se k němu vždycky přitulit a on mi řekne, že bude všecko dobré.



Kdyby mi někdo jako malé holce řekl, že u přítele budu raději, než doma asi bych mu nevěřila. Bývala jsem strašně nesamostatná, nejezdila jsem na žádné tábory a školka / škola v přírodě pro mě představovaly horor. Ani nevím proč, protože s mamkou nemám takový ten vztah matka-dcera z knížek a filmů, ale prostě jsem se bála, nevím. Vždy jsem si představovala, že až si jednou najdu muže, a budu s ním muset bydlet, že to bude strašný, protože to nebude doma. Což mě opustilo už asi ve 14, když jsme jeli na lyžák a byl to ten nejlepší lyžák na světě.
Takže ani nevím, jak to, že jsem si na to teď vzpomněla, ale prostě se tak stalo. A já se potřebovala vypsat. V podstatě teď budu mít výčitky, že jsem se místo toho raději neučila a ztratila psaním tohoto článku asi tak 20 minut, které jsem se neučila, ale stejně asi už půjdu spát. A nebudu moct usnout, protože mě budou pronásledovat ty stíny kolem mě.

Šťastný nový rok, přeje každý blog

pátek 3. ledna 2014

Milá děvčata,

také bych vám ráda, i když opožděně, popřála Šťastný nový rok, ať je ještě lepší než ten předchozí. Pro mě byl rok 2013 celkem fajn, byla jsem v Londýně, hodně jsem pracovala, vydělala si na notebook. A tak dále a tak dále. Rok 2014 je ve znamení stresu ze zkoušek, bakalářky a státnic. Takže se na něj netěším. Co vy?

Jestli je něco, co bych chtěla ale zmínit, a čeho jste si určitě všimly i vy jsou všudypřítomná shrnutí roku 2013. A když říkám všudypřítomná - tak opravdu VŠUDY. Vloni jsem to viděla občas a bylo to milé, ale letos? Vážně? Musím jako číst znovu něco, co už jsem četla? To ty holky nemohou být v ničem originální? Dobře, tak ať to slečny alespoň udělají každá jinak, ale to je prostě článek vedle článku to stejné. A pak osočují redaktorky časopisů, že nejsou originální. Hm.

Dokonce mě napadlo udělat jakousi parodii na tuto - doslova - opičárnu. Bohužel jsem se k tomu přese všecko učení nedostala. Dobře, a ani mě nenapadalo, jak bych to měla udělat. Ale stálo by to za to. Zase samí řeči a žádná akce že. No jo no.

Den před Silvestrem, když jsem v Tescu reptala, že je málo otevřených pokladen, do mě přítel šťouchl a řekl ať o tom napíšu něco na blog. Tak teda jo. Moje hlavní myšlenka je taková - jak je sakra možné, že den před Silvestrem jsou někde takové fronty? I když v Tescu to není nic nového pod sluncem. Já vím jaké to je pro pokladní. Dělala jsem to rok v Kauflandu. Fronty, fronty, fronty. Nervózní zákazníci, nervózní pokladní, nervózní všichni.

Nedávám to tedy za vinu pokladním, ani pracovníkům v jejich blízkém okolí. Nechápu, že vedení takových velikých podniků, jako naše supermarkety jsou, neřekne - dobře, dva dny před a po Vánocích a Silvestru přidáme našim zaměstnancům 20,- na hodinu. Není to hodně, ale jestli máte mít 60,- na hodinu nebo 80,- tak už to jde znát. Brigádníci v Kauflandu mají 85,- na hodinu (V Praze - v jiných městech to je klidně jen 50,-) s tím, že se zdaní vše co může. Kdyby se vedení, které sedí na zadku a jediné co dokáže je vymýšlet stále nová a nová nařízení, jak svým zaměstnancům práci znepříjemnit, raději zamyslelo nad takovouhle věcí (za sebe můžu uvést kontrolní nákupy, kontrola košíků, rozbalování veškerých krabiček které nejsou zalepené - což není zas tak divné ale představte si že si někdo kupuje pět mýdel, čtyři zubní pasty nebo deset tuňáků, nedej bože vše ze zmíněného - TO JE TRAPNÉ). Ale to ne.
Nehledě na to, že podle mě by mělo být na hlavní svátky úplně zavřeno. Třeba na Vánoce. To si to ty lidi nemůžou zařídit den předem?

Ha, tak se mi zase ulevilo trošku a jdu chvíli relaxovat. A pak spát.

Co si o tom myslíte vy? Máte zkušenosti? Zamyslete se nad tím, až příště budete prodavačce nadávat - proč vám to jako listuje novinama a proč zase otravuje s tím, aby se podívala do košíku. Ona za to nemůže. A ještě je za to mizerně placená.
 
template design by Studio Mommy (© copyright 2015)