Jak jsem se byla ukázat v modelingové agentuře

sobota 18. ledna 2014

Hahá, koukněte na mojí ikonku, mám tam motýlka! Mám z toho radost, ráno jsem to tam nastavila a až teď se to konečně ukázalo! :)

Jinak, chtěla bych napsat pár řádků o tom, jak jsem se ve čtvrtek byla podívat v jedné nejmenované modelingové agentuře (pokud mě máte na instagramu - mám tam vyfocené která to byla). Ale co kdyby náhodou že, nechci dělat špatné vlny.
Dostala jsem se tam tak, že holky z Acupofstyle hledaly holky na nějaké focení, už jsem skoro zapomněla že jsem někam poslala fotku a najednou email od Niky že mě sice nevybrali, ale agenturu se kterou spolupracují jsem zaujala a že se mám přijít ukázat až budu mít čas.
Čas jsem si udělala tento čtvrtek, když jsem dopsala test z Angličtiny (už mi zbývají jen 2 zkoušky halelůja - bohužel ty nejhorší).

Začalo to tím, že jsem se nestihla naobědvat, takže jsem tam šla hladová. U vchodu jsem chvíli hledala zvonek, když jsem ho našla, zazvonila, a byla jsem odkázána na 3. patro. Když jsem do 3. patra konečně došla, zjistila jsem, že dveře jsou otevřené a že se teda mám asi pozvat sama. Prázdný prvorepublikový byt, v jedné místnosti stůl s dotazníkama, v další místnosti blonďatá slečna, která mi začala okamžitě tykat. "Tak se posaď, tady je dotazník, ten mi vyplň, máš plavky? Nebo hezký spodní prádlo?" Jakože cože? A co nějaký - Dobrý den, já jsem ta a ta, a ty jsi tady proto a proto...? Ne.



Všimla jsem si dvou holek, kterým mohlo být tak 15 a evidentně přišly o svůj celoživotní sen stát se modelkou. Dohromady vážily stejně tak jako já - ještě že jsem neobědvala. Vyplnila jsem svůj dotazník, který byl nesmyslně v Angličtině - chvíli jsem na to koukala a pak ho vyplnila česky. "Tyhle políčka nech volný já si tě přeměřím a dopíšu to tam". Tak si mě přeměřila, do jednoho okýnka napsala Hair: Brown, do druhýho Colour Eye: Hnědá .. Hmm, asi chytrá. "Teď pojď se mnou, můžeš si nechat legíny - já si tě vyfotím". Asi jsem na to stejně moc tlustá. Fotky jsem raději ani nechtěla vidět. Bylo to stylem: Portrét, usměj se. Víc! Dokážete si představit ten umělý úsměv. Profil, profil z druhý strany, zezadu, zepředu, celá postava, délka vlasů, "tady máš vizitku a napiš si". "Ale já letos dělám státnice, kdybych dostala nějakou práci, mohla bych až v létě?" "Ok, hodně štěstí, ozveme se ti." "Na shledanou." A byla jsem ráda, že jsem venku.

Říkala jsem si - tak takhle se přichází o iluze. Být 15 letá holčička, která sní o kariéře modelky, a zažít tohle, nevím co si o tom myslet. Jednání bylo na můj vkus příšerný. Z hostesingových agentur jsem zvyklá na vykání a určitou dávku slušnosti. Tady ale bylo jasně vidět, že slečně (a vlastně asi i celé agentuře) jste naprosto ukradení. Nelíbí se ti to? Čeká tu dalších pět, který udělají cokoliv řekneme.
Já osobně jsem znechucená. Věděla jsem, že to není žádný med, ale tohle byla vážně hrůza. Jsem zvědavá, jestli to bude nějak pokračovat. Pochybuju, protože přesně vím jak asi tak můžu na těch fotkách vypadat.
Hůř než na občance, to vám říkám rovnou.

100 let

pátek 17. ledna 2014

Hamba mě fackuje při představě, že jsem kdy pronesla větu "k čemu mi bude dějepis?" Hlavně teda na základní a na střední škole, nutno tedy dodat že v tomhle věku jsem z toho stejně moc nepochopila, takže vlastně ano - k čemu mi to tenkrát asi tak mohlo být, kdybych se to neučila znovu a znovu na dalších školách? Asi k ničemu. Data jsou vám celkem k ničemu, když neznáte souvislosti a nechápete to také trochu hlouběji. (Samozřejmě - nic by se nemělo přehánět, letos mám dějiny už asi po stopadesátý a jsem z toho lehce nervózní.. :D )

Nejvíce mě naučil asi PhDr. Martin Kovář ve druhém semestru, jehož přednášky DOPORUČUJI!!! Věnuje se Dějinám 20. století - nebo alespoň toto období mě učil a jedna z jeho prvních vět o dějinách mě (a celou třídu) dostala. Bylo to něco jako: V roce 1914, po době dlouhého míru a vzkvétajícího hospodářství, nikdo nečekal, že by mohlo přijít něco jako první světová válka. Když chlapci odcházeli na frontu, všichni se radovali a mávali jim s tím že "do švestek" budou zpátky. Jako vítězové. To, že se válka protáhne na dlouhé 4 roky, Evropou projdou nemoci a hladomory, to nikdo nečekal. V podstatě to bylo to stejné, jako dnes. Dnes také žijeme v době klidu, tak si to přeberte podle svého."
Co je dnes jiného? Snad jen to, že Střední Evropa není na ekonomickém vrcholu.

2014, přesně sto let od začátku 1. světové války. To bylo první, co mě napadlo na silvestra, a s čím jsem se také musela svěřit příteli, když jsme na Palmovce procházeli mezi prvorepublikovými domy. Je mi jasné, že to nic neznamená, ale vlastně by mohlo. Dneska kdyby začala nějaká světová válka, zbraně, které máme k dispozici by byly schopné zničit celou zemi. (Nevím jestli to víte, ale pokud spolu nějaké země v dnešní době válčí - viz. Amerika, dohodnou se strany na maximální použité zbrani. Je to z toho důvodu co jsem zde uvedla, že jaderné pumy atd. by zničily svět, ani bychom nemrkli.)

Dostali jsme se do doby přebytku, a naprostého plýtvání věcí. Do doby, kdy z nudy nakupujeme co nepotřebujeme a pak z toho polovinu zase s klidným svědomím vyhodíme. Do doby, kdy nezanedbatelné procento lidí z nudy hladoví, aby zaujali své okolí. Podívej, co mám nového, podívej kolik jsem zhubla, i když to vůbec nepotřebuju! Co bychom ale jedli, kdyby přišel hladomor, způsobený válkou? Nic, ale nedobrovolně. Vím, že je to hodně nadnesené, ale zkuste se nad tím zamyslet.
Podle mě se lidé před sto lety cítili dost podobně jako my v době dnešní. Samozřejmě, nemuseli se stydět za své politiky, za svého prezidenta. Byli asi trošku hrdějším národem, Československé země v té době rozkvétaly díky průmyslu. Ale jinak byli stejní jako já, on, ona, vy.... A pak ze dne na den přišlo něco, co nikdo nečekal. Odcházeli jako hrdinové, ale spousta se jich vůbec nevrátila. Navázala na to válka druhá, pak Studená.... Podle mě bychom se měli zamyslet nad tím, kam směřujeme. Samozřejmě, že můj článeček na blogu nic nezmění, ale třeba vás přiměje se zamyslet.

Just my thought.... 

Pár jsou dva

pondělí 6. ledna 2014

Dobrý večer,

letošní zkouškové, musím se uznat dobrovolně a bez mučení hodně špatně nesu. Nejhorší je, že ještě ani nezačalo. Příští týden je teprve předtermínový a já už jsem asi tři týdny v hrozném stresu, že to nestíhám. Což samo o sobě není vůbec divné, ve stresu bývám i normálně, ale letos jsem na tom vážně hodně špatně. Bojím se Němčiny, bojím se Politických dějin, bojím se vlastně i jednoduchých zkoušek. Myslím, že jsem to celkem podcenila, protože mám ještě ke všemu letos psát bakalářku a dělat státnice, a k bakalářce nemám zhola nic. Jen při té představě mě polije horko, je mi špatně, chce se mi brečet, nevím co mám dělat, ...

Při učení pořád myslím na hezké okamžiky, do kterých bych se chtěla vrátit, nebo místa, kam bych se okamžitě rozjela, kdybych měla tu možnost. Kdybych na to nemyslela, asi bych se zbláznila. Do soboty jsem se učila u přítele, ale nenaučím se tam tolik, jako doma. Tak jsem jela domů. A od té doby je mi fakt zle, nevím na co myslet dřív, co udělat dřív, ... nevím jak je to možné, ale jeho přítomnost mě hrozně uklidňuje. Jako kdyby odfouknul ten všechen stres pryč a všecko bylo najednou možné. A když je nejhůř, můžu se k němu vždycky přitulit a on mi řekne, že bude všecko dobré.



Kdyby mi někdo jako malé holce řekl, že u přítele budu raději, než doma asi bych mu nevěřila. Bývala jsem strašně nesamostatná, nejezdila jsem na žádné tábory a školka / škola v přírodě pro mě představovaly horor. Ani nevím proč, protože s mamkou nemám takový ten vztah matka-dcera z knížek a filmů, ale prostě jsem se bála, nevím. Vždy jsem si představovala, že až si jednou najdu muže, a budu s ním muset bydlet, že to bude strašný, protože to nebude doma. Což mě opustilo už asi ve 14, když jsme jeli na lyžák a byl to ten nejlepší lyžák na světě.
Takže ani nevím, jak to, že jsem si na to teď vzpomněla, ale prostě se tak stalo. A já se potřebovala vypsat. V podstatě teď budu mít výčitky, že jsem se místo toho raději neučila a ztratila psaním tohoto článku asi tak 20 minut, které jsem se neučila, ale stejně asi už půjdu spát. A nebudu moct usnout, protože mě budou pronásledovat ty stíny kolem mě.

Šťastný nový rok, přeje každý blog

pátek 3. ledna 2014

Milá děvčata,

také bych vám ráda, i když opožděně, popřála Šťastný nový rok, ať je ještě lepší než ten předchozí. Pro mě byl rok 2013 celkem fajn, byla jsem v Londýně, hodně jsem pracovala, vydělala si na notebook. A tak dále a tak dále. Rok 2014 je ve znamení stresu ze zkoušek, bakalářky a státnic. Takže se na něj netěším. Co vy?

Jestli je něco, co bych chtěla ale zmínit, a čeho jste si určitě všimly i vy jsou všudypřítomná shrnutí roku 2013. A když říkám všudypřítomná - tak opravdu VŠUDY. Vloni jsem to viděla občas a bylo to milé, ale letos? Vážně? Musím jako číst znovu něco, co už jsem četla? To ty holky nemohou být v ničem originální? Dobře, tak ať to slečny alespoň udělají každá jinak, ale to je prostě článek vedle článku to stejné. A pak osočují redaktorky časopisů, že nejsou originální. Hm.

Dokonce mě napadlo udělat jakousi parodii na tuto - doslova - opičárnu. Bohužel jsem se k tomu přese všecko učení nedostala. Dobře, a ani mě nenapadalo, jak bych to měla udělat. Ale stálo by to za to. Zase samí řeči a žádná akce že. No jo no.

Den před Silvestrem, když jsem v Tescu reptala, že je málo otevřených pokladen, do mě přítel šťouchl a řekl ať o tom napíšu něco na blog. Tak teda jo. Moje hlavní myšlenka je taková - jak je sakra možné, že den před Silvestrem jsou někde takové fronty? I když v Tescu to není nic nového pod sluncem. Já vím jaké to je pro pokladní. Dělala jsem to rok v Kauflandu. Fronty, fronty, fronty. Nervózní zákazníci, nervózní pokladní, nervózní všichni.

Nedávám to tedy za vinu pokladním, ani pracovníkům v jejich blízkém okolí. Nechápu, že vedení takových velikých podniků, jako naše supermarkety jsou, neřekne - dobře, dva dny před a po Vánocích a Silvestru přidáme našim zaměstnancům 20,- na hodinu. Není to hodně, ale jestli máte mít 60,- na hodinu nebo 80,- tak už to jde znát. Brigádníci v Kauflandu mají 85,- na hodinu (V Praze - v jiných městech to je klidně jen 50,-) s tím, že se zdaní vše co může. Kdyby se vedení, které sedí na zadku a jediné co dokáže je vymýšlet stále nová a nová nařízení, jak svým zaměstnancům práci znepříjemnit, raději zamyslelo nad takovouhle věcí (za sebe můžu uvést kontrolní nákupy, kontrola košíků, rozbalování veškerých krabiček které nejsou zalepené - což není zas tak divné ale představte si že si někdo kupuje pět mýdel, čtyři zubní pasty nebo deset tuňáků, nedej bože vše ze zmíněného - TO JE TRAPNÉ). Ale to ne.
Nehledě na to, že podle mě by mělo být na hlavní svátky úplně zavřeno. Třeba na Vánoce. To si to ty lidi nemůžou zařídit den předem?

Ha, tak se mi zase ulevilo trošku a jdu chvíli relaxovat. A pak spát.

Co si o tom myslíte vy? Máte zkušenosti? Zamyslete se nad tím, až příště budete prodavačce nadávat - proč vám to jako listuje novinama a proč zase otravuje s tím, aby se podívala do košíku. Ona za to nemůže. A ještě je za to mizerně placená.
 
template design by Studio Mommy (© copyright 2015)