Forever

sobota 30. prosince 2017

Seděla na konci mola a koukala do dáli. Vítr si jemně pohrával s pramínky jejích hnědých krátkých vlasů, což ale nevnímala. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hráchy a jediné co si přála bylo, zůstat co nejdéle sama. Teplé letní paprsky hřály a objímaly její zkřehlé tělo, oblečené do letních šatů. Mohla si vzít svetřík, ale vlastně jí to nevadilo. Teplo pomalu zahladilo stopy po husí kůži, kterou měla na rukách.



"Takhle to dál nejde!" ozýval se v její hlavě znovu a znovu hlas, který si přála zapomenout. Zaryla prsty do mola, o které byla opřená a pevně sevřela oči k sobě. Ještě jedna slza si našla cestu ven. Zhluboka se nadechla, věděla, že je to tak správné. I přesto, jakou bolest jí to způsobovalo. Spustila nohy do vody. Ta se ji již nějakou chvíli snažila chytit, ona ale stihla vždy ve správný moment uhnout. Vlny přicházely, a s každou další jí bylo trochu lépe. Jako kdyby voda odplavovala všechen smutek, který v sobě měla.

"Já vím..." slyšela svůj vlastní hlas a odpověď na jeho slova. Jako kdyby se ta scéna odehrávala ještě jednou. Znovu ji bodlo u srdce. Hluboké dýchání pomáhalo. Co s ní bude. Další vlna. Je přeci silná, to zvládne.

"Motýlku!" to nebyla vzpomínka. Trhla s sebou při přezdívce, kterou jí říkal jen on. Slyšela kroky, které přicházely blíž. Nechtěla se otočit a tak dál zarputile sledovala obzor a chvílemi i vlny, jež si s ní stále hrály na honěnou. "No tak..."

"Ne!" přerušila ho. Ale neotočila se. "Rozhodli jsme se správně. Bude to bolet, ale zvládneme to. Oba dva. Jednou se naučíme žít bez sebe a pokud ne, víme, že jsme si souzení. Teď to tak ale není." šeptala, ale on ji slyšel. Zastavil se. Nemohla se otočit, věděla, že kdyby ho viděla, rozhodla by se jinak. Chtěla si ale stát pevně za svým, protože věděla, že je to správné rozhodnutí.

Cítila, jak se jemně dotkl jejího ramene. "Já vím, Motýlku. Já vím..." odcházel.

Cítila další nával slz, které nedokázala zastavit. Zároveň se ale usmála.

Věděla, že se rozhodla správně. Byla silná. Konečně.

Jaký to je, být introvert?

pondělí 25. prosince 2017

Jaká jsi a jak by ses popsala? Zeptal se mě nedávno někdo a já jsem si vzpomněla, že je tomu už asi dva měsíce, co jsem rozepsala článek, který se měl jmenovat „Jaký to je být introvert“. Nedopsala jsem ho, protože jsem nedokázala najít ta správná slova, jak vyjádřit, co mám na mysli. A za druhé si asi nemyslím, že jsem až tak úplně introvert. Takže vlastně ani nevím, jak se tento článek bude jmenovat, ale vy už to vlastně asi víte. Jestli čtete. Protože ho možná nechám zas dva měsíce uležet. Anebo ne, uvidíme.

Jsem introvert, co miluje společnost. A občas pozornost. Ale asi jen povrchně. 


Teda, já introvert jsem, ale jen někdy. Jak to funguje? To nevím, prostě většinou držím vše v sobě. To mám asi od prvního rozchodu. Vždycky jsem všude viděla takový ty otravný příspěvky: on se se mnou rozešel, ona tohle, ona tamto. Nechtěla jsem prostě dělat hysterku (jo taky jsem si píchla do vosího hnízda, ale bylo to třeba 3x a ne 24/7). Dobré podotknout, že mi přijdou otravné i příspěvky maminek, majitelů psů a dalších takových, kteří své přátele spamují tou jednou věcí pořád dokola.

Od tý doby se mi strašně špatně sdílí něco, na co se ten druhý vyloženě nezeptá. Nechci prostě otravovat. Na druhou stranu poslouchám, což je fajn, dokud toho lidi nezačnou využívat a nehrnou na vás proud informací, aniž by oni vyslechli taky občas vás. Nevžili se do vaší kůže a potom vám třeba něco poradili. Tak snad něco za něco, no ne? A to je asi ten začarovaný kruh. Nechci se stát stejnou, a proto raději neřeknu nic.

Jsem ale hodně veselá. A myslím si, že zůstávám víc pozitivní, než bych musela.


Nechám si vše pro sebe. Nikomu nepíšu, jestli by šel na kafe, probrat tohle a tamto, přestože bych strašně ráda. Ráda udržuji kontakty s lidmi, na kterých mi záleží a se kterými jsme si měli co říct, ale neumím to. To je paralela, že? Chtěla bych se naučit na tom pracovat, a pokud se chci někomu ozvat, prostě to udělat, ale občas se prostě cítím blbě. Že nebude mít ten člověk čas, že se nedohodneme, že ho budu otravovat. Ve chvíli, kdy tyhle řádky píšu, vím, jak hloupě to zní, ale když to máte uvnitř sebe, nemůžete s tím nic udělat. Můžete se na to zaměřit a zkusit na tom pracovat, ale ten strach tam bude pořád. Že něco pokazím, no ne?

Přemýšlím, jestli má tenhle článek vůbec hlavu a patu. Nejsem s ním moc spokojená, ale po všech těch pokusech, které jsem učinila: napsala a smazala, je to asi to nejlepší, jak jsem to mohla dostat z hlavy. Proč to píšu? To nevím, jen tak mě to napadlo. Klidně mi napište, jací jste vy. Nebo mi to napište do zprávy. Anebo mi napište, že se nemusím bát se vám ozvat. To bude ten nejhezčí dárek k Vánocům, co dostanu, haha :).

A jaká tedy jsem? Jsem veselá, jsem snílek ( přestože mi už táhne na 30). Jsem pozitivní, jsem citlivá. Často to ale vše skrývám a nechávám si jen pro sebe. U shledání ve filmech se mi chce brečet, ale nebrečím, protože: co by si pomysleli ostatní? Jsem spontánní, ale věci i promýšlím. Jsem to prostě já. 


A příště si dáme zase nějakou krátkou povídku, co vy na to? Nebo raději něco jinýho? 

Kačka 


Osud

čtvrtek 21. prosince 2017

"Věříš na osud?" zašeptala a opřela se do černé sedačky potažené kůží. Kolem ní bylo příjemně teplo a bylo jí dobře. Trochu se jí chtělo spát, ale spát může kdykoliv potom.

"Co?" zeptal se, protože jí nerozuměl. Zašeptala to moc tiše a on se soustředil na řízení.

"Na osud. Jestli věříš, že je vše předem dané. Často o tom přemýšlím. Má se tohle stát tak a tamto zase jinak? Mám vše v životě dopředu napsané v nějaké velké knize, nebo si o tom rozhoduji sama a měním svou budoucnost podle svých vlastních rozhodnutí?" hrála si nejprve s prsty a poté vzhlédla, aby se podívala z okýnka na ubíhající krajinu.

"Myslím, že o tom moc přemýšlíš. Vše je tak, jak to má být." Podíval se jejím směrem a pak zpátky na silnici. Nerozuměl jí. Jak by mohl, její myšlenky ubíhaly sem a tam. Pochytat je bylo těžké i pro ni samotnou. Nebyla to jeho chyba. Ale ani její, prostě jí jen nerozuměl a ona si nebyla jistá, zda by mu dokázala vysvětlit, o čem právě teď přemýšlí.

Zachumlala se do hustého svetru a zavřela oči. Třeba mu to jednou dokáže vysvětlit.


Wildest moments

středa 1. listopadu 2017

Sedíš kousek ode mě, dokonce tak blízko, že mohu cítit tvůj parfém. Co je to, Miss Dior? Předkloněná a opřená o dlaně, pohupuješ nohama a broukáš si píseň, kterou neznám, ale moc bych si přál znát její slova. Usmíváš se a měsíční světlo vykresluje detail tvé tváře. Je teplo, okolo nás stromy.



Opírám se stejně, jako ty o kraj pingpongového stolu, na kterém sedíme. Malíčky se málem dotýkáme. Jsou přesně tak daleko, že se kůže nedotýká, a přesně tak blízko, že cítím teplo tvého těla. Koukáš se do dálky a já bych si moc přál vědět, na co myslíš. Nechci na tebe zírat, proto klopím zrak, nechci, abys odešla.

Cizinci

pondělí 23. října 2017

Vypadala zvláštně v prostoru jeho obývacího pokoje. Étericky, jako kdyby tam vůbec nepatřila. Jak se pohybovala, jak jí její hnědé vlasy, střižené do roviny, spadaly podél obličeje. Jak si je pravou rukou dala za ucho. Rozhlížela se po tmavém masivním nábytku a velké sedačce v šedé barvě. Přistoupila ke knihovně a začala očima přejíždět po názvech knih, které nikdy nepřečetl.

„Dáš si něco?“ zapojil do kabel do svého telefonu a pustil hudbu. Podívala se na něj. Nervózní výraz v jejím obličeji trochu povolil, oddechl si.

„Dala bych si víno,“ usmála se a podívala se mu do očí. Znervózněl. „Máš červený?“

Kývnul a odešel pro skleničky. Ve skříňce vzal dvě. Ty větší, na červené. Lahev vína do sebe nasála vzduch, když vytáhl korek. Odložil jej a nalil do obou sklenic stejně. Vrátil korek dovnitř a se skleničkami se pomalu vrátil do pokoje, kde ji nechal. Skoro nevěřil, že tam bude. Bylo to jako sen.

Vztahy bez závazku

sobota 14. října 2017

ŽIJU! A mám za sebou první měsíc opravdového, dospěláckého života (čti: poprvé zaměstnaná na plný úvazek). Ano, do Bonami jsem také občas chodila každý den, ale pořád to byl úvazek jen poloviční. A jaké to bylo?

Klidné. Hektické. Hektické. Klidnější. Hektické. Klidné. Hektické.... 


Jak si přivydělat při studiu? Zkuste hostesky!

neděle 27. srpna 2017

Ahoj všichni! Tento článek nosím v hlavě už hodně dlouho a je určený spíše pro slečny, než pro kluky, i když... No vezměme to od začátku.


Já a moje brigády při studiu: Pokladní a hosteska

Brigádničit jsem začala podle mě celkem pozdě a to až při studiu na vejšce. Nejprve jsem šla do Kauflandu za kasu, protože tam pracovala tátova přítelkyně. Vydržela jsem to rok, a byla to celkem cenná zkušenost. Myslím si, že jsem vesměs pozitivní člověk, a někteří zákazníci jsou milí, ale není jich mnoho. Zbytek mi vždycky zkazil dobrou náladu tak do hodiny. Nadávali mi za věci, které sama nemůžu vůbec ovlivnit, byli nervózní a nepříjemní. Od té doby nenadávám ve frontách, protože vím, že ta práce je strašná, za málo peněz a jsou na vás nepříjemní jak nadřízení, tak zákazníci. A vy s tím po většinu času neuděláte vůbec nic. Bohužel.

Na výletě v Berlíně, část 2 (Tak trochu aprílový den)

neděle 23. července 2017

Ahoj všichni! 

Druhý den v Berlíně jsem sepsala do počítače hned hezky večer, ale k jeho publikování jsem se dostala bohužel až teď. Doufám, že vás to i tak bude bavit :). 
---

Sedíme v hotelovém lobby a pozorujeme partičku opilých Skotek naproti nám. Čekáme na uboze pomalou obsluhu, která právě přináší sklenku červeného vína značky víno a sklenici piva Beck´s. Víno ale chutná dobře, díky bohu. Oproti včerejšku je zde tedy vše v pořádku.


Dneska (pátek 7. 7. 2017) nám bylo předpovědí počasí slíbeno, že bude celý den pršet. Jestli v Berlíně něco platí opravdu na 100 %, je to fakt, že byste neměli věřit předpovědím počasí. Včera mělo být pod mrakem, dneska mělo od rána do večera pršet. Díky bohu pršelo jen párkrát (i když vydatně). Hned po snídani jsme se vydali do centra. V plánu jsme měli nějaká muzea, protože co jiného dělat, když vám nepřeje počasí, že. Vystoupili jsme opět na Alexander Platz, jako včera. Díky dešti se mi podařilo Honzu ukecat, abychom se podívali do Primarku, ale sama jsem tam vydržela přesně minutu. Vešla jsem, viděla jsem miliardu věcí i lidí, otočila se na podpatku a odešla ven. Asi vážně začínám o módním průmyslu přemýšlet jinak. Ano, ráda si koupím něco hezkého a nového, ale prostě u toho tak nějak přemýšlím a snažím se nekupovat hlouposti.

Na výletě v Berlíně, část 1

pondělí 10. července 2017

Drazí a vážení!

Wow, kdybych mohla, tak vám z tohoto prodlouženého víkendu ani nic nepíšu a jen vás nechám nahlédnout do své hlavy plné úžasných zážitků. A taky bych vám dala pocítit uťapané nohy, protože tři dny chození po velkém městě, jako je Berlín jsou hold tři dny chození po velkém městě, jako je Berlín.

Sedím doma u svého stolu s výhledem na dění venku a přemýšlím, kde začít. Asi od začátku, že? Tak pojďme na to, bude to delší, snad vás neunudím. Pokusím se to udělat zábavné a zajímavé. Tipy na místa zaručeny. Vzhledem k tomu, že neumím psát krátké články jsem se rozhodla článek rozdělit na více (nejspíše 2) části.



Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem v práci žádala o "dovolenou" na tento prodloužený víkend. Chápejte, dovolenou ne, protože v Bonami nejsem na HPP, takže spíš volné tři dny. Časem to ale nějak vyšumělo, kvůli každodenním kampaním zde v copytýmu takový druh dovolené není úplně žádoucí. Prohodila jsem si tedy alespoň pracovní pátek za středu, dokončila kampaň a ve čtvrtek ráno se s Honzou vydala vstříc novým dobrodružstvím. 

Fryay

neděle 2. července 2017

Čtvrtky a pátky jsem si naplánovala volno. Jak už jsem psala minule, dohodli jsme se v práci, že tam budu chodit jen 3 dny v týdnu, a tak to také dodržuji. Tentokrát nám ale ochořela Adélka, a tak jsem byla požádána, jestli bych i tak nemohla nějakou práci udělat.



V pátek jsem však měla jsem naplánované dvě věci. V 9:00 promoci mého bráchy Vojty v Rudolfinu a v 13:00 pohovor (ze kterého se doteď lehce třesu, ale kdyby to vyšlo, byla by to skvělá výzva). Mezitím a potom jsem si vyhradila chvilku na práci. Bohužel první kavárna, kam jsem zapadla disponovala velice pomalým wi-fi připojením (ale na druhou stranu velice chutnou kávou). Tak jsem teda lupla espresso na ex a běžela do kanceláře. Tam jsem zůstala hodinu a běžela pohovor. Potom jsem se přemístila za mamkou, bráchou a dědou na promoční oběd, po kterém následovala návštěva dědy a babičky, kde jsem se konečně zašila s počítačem a mohla nerušeně pracovat.

After really long time

středa 28. června 2017

Tak se hlásím. Sama jsem se musela podívat, po jak dlouhé době, a jsou to dva měsíce. Uf, tedy. Vloni jsem měla tak hezky nakročeno, a pak jsem to vůbec nedokázala udržet.


Víte, pořád jsem měla nápady a chtěla psát, ale nezbýval na to čas a taky mě stále něco trápilo, a nechtěla jsem psát negativní věci. Sama negativní články nerada čtu, negativním lidem se chci vyhýbat (i když to občas nejde), tak se jim alespoň snažím pomáhat a mám velikou radost, když se mi to daří. 

Kam dřív skočit?

čtvrtek 20. dubna 2017

Ahoj čtenáři!

To nám to jaro moc dlouho nevydrželo, co říkáte. Nevím jak vás, ale mě ta zima už vážně nebaví. Bere mi energii, přijdu si neustále taková unavená a nejvíc to pozoruji na očích. Každý večer mi přijde, jako bych pod nimi měla dva velké pytle, což je ale možná taky tím, že pracuji u počítače.

Dřív jsem u počítače také trávila hodně času, ale rozhodně ne tolik, kolik tam strávím, když u něj pracuji. Nesmíte se tedy divit, že blog tak flákám. Přijdu domů a jediné, na co maximálně koukám, je nějaký seriál. Někdy si říkám, že nás ty počítače prostě zničí, nemyslíte si?

Máme za sebou Velikonoční prázdniny, které pro mě byly jako seslané z nebes. Ve čtvrtek jsme se vydali s kamarádkami (a kamarádem) za tanečkem do centra Prahy - hezky jsme se po dlouhé době namalovaly a oblékly, tak jsem se zas cítila hezká, haha. Navíc byl večer vážně skvělý a moc jsem si to užila.

V pátek byl čas na kocovinu, vyrazily jsme už jen ve dvou na menší nákupy a na náplavku, což bylo také moc příjemné, až na to, že nebylo úplně teplo. Sice to chvílemi vypadalo, že bude svítit sluníčko a bude hezky, ale pak se zase zatáhlo a nic.

V sobotu jsme se s Honzou vydali na výlet k jeho rodině, kde jsme si udělali krásnou procházku. Sice také nebylo zrovna teplo, ale dalo se. Já jsem se dokonce hecla a poprvé v životě jsem upletla pomlázku. Vážně to není tak složité, jak se zdá, jen musí člověk pochopit, jak na to. No, není to také nejdokonalejší pomlázka na světě, ale co. V pondělí jsem s ní dostala vyšleháno, takže by se dalo říct, že jsem si na sebe upletla bič.

V neděli jsem jako správná hospodyňka zadělala na mazanec a pustila se do nádivky. Obojí dopadlo nad očekávání dobře, takže se můžu pomalu vdávat (raději ještě ne, prosím)! Večer jsem navštívila mamku, která pořád ještě válčí se zlomenou nohou a trochu jí pomohla, s čím potřebovala.

No a v pondělí jsem dostala svou krásnou pomlázkou, a potom si celý den kreslila. Kreslila jsem naposledy tak tři roky zpět, tak jsem si to strašně užila. Potřebujeme do nového bytu nějaké obrázky, tak jsem nakreslila lapač snů, třeba vám ho do příštího článku vyfotím. Anebo koukněte ke mě na instagram. Teď už je zarámovaný a čeká jen na pověšení nad postel. Měla jsem totiž v poslední době trochu problém se spánkem, tak jsem se rozhodla proti tomu zakročit. Asi to není jako pravý lapač snů, ale třeba se mi pod ním bude taky líp spát :)


Toto byla ještě jedna snaha, asi tak týden zpátky, vyfotit outfit, ale přijde mi, že jsem to úplně zapomněla. Ze všech fotek mi připadá použitelná jen jedna, a to tato. No a co si budeme povídat, stejně s ní nejsem úplně spoko.

Uvidíme, třeba to s oteplením půjde líp. Je na mě trošku vidět, že jsem se klepala zimou. I přesto, že jsme to fotili v době, kdy jsem ještě v bundičce klidně strávila celý den.

Napište mi, jaké byly vaše Velikonoce :)

Pac a pusu! Kač

Jak se naučit relaxovat?

neděle 2. dubna 2017

Ahoj!

Zase se hlásím po delší době. Už si ani nepamatuju, kdy jsem psala poslední příspěvek (pamatuji si, že byl o koncertě Above&Beyond). Článek měl moc hezké ohlasy od několika lidí, kteří tuto hudbu poslouchají, ale neznají třeba nikoho, kdo by ji také poslouchal. Moc mě tedy vaše komentáře potěšili a omlouvám se, že jsem vás zklamala a dlouho nic nepřidala. 

Má to jedno vysvětlení.

Od chvíle, kdy jsem se vrátila po státnicích do práce si tam připadám tak nějak jako nudle v bandě, která lítá sem a tam. Práce mě pořád moc baví, ale nedokážu naplnit takové limity, které bych měla. Bohužel. Což mě v poslední době dostalo do obrovského stresu, který bych nepřála ani největšímu nepříteli. Stresu a také takového pocitu, že nejsem dost dobrá. Snažím se zlepšit, ale nejde to ze dne na den.

K tomu jsme se s Honzou stěhovali, což zabralo každý volný víkend i chvilku po práci. Jela jsem tak proto na doraz a nějak jsem se z toho začala hroutit. Sešlo se toho prostě hodně najednou. Stěhování, práce, a ještě si moje mamka zlomila nohu. To vše byly takové psychické zátěže, že jsem minulý týden myslela, že se prostě musím zhroutit. A také jsem si uvědomila, jak důležité je odpočívat a najít i chvilku jen na sebe. Naučit se relaxovat.

Jenže bohužel, ani to nejde ze dne na den. Je to 14 dní od chvíle kdy mi začalo být opravdu špatně. Špatně jsem spala, neustále mě bolela záda a ruka - tlak u srdce. Vše prostě ze stresu, který jsem si ale dělala sama a nedokázala jsem se vůbec uklidnit. A dokonce to došlo tak daleko, že jsem zažila záchvat úzkosti v metru, kdy jsem musela volat Honzovi, aby mi přišel naproti. Opravdu nic příjemného, nikomu bych to nepřála. Řekla jsem si tedy dost a musím s tím začít něco dělat. Dát si vše do pořádku.

Včera jsme si udělali výlet na náplavku a přestože tam byl asi milion lidí (protože trhy), mě to strašně pomohlo. Jít s davem, ale nikam nespěchat. Pokukovat po stáncích a být nadšená ze Slovinských specialit i tulipánů. Zamilovat se do bylinek a odnést si domů tymián.


Večer s Above & Beyond, aneb když vás hudba obejme.

neděle 12. února 2017

Nene, nezavírejte, neutíkejte, přestože posloucháte jiný styl hudby! Teda, pokud chcete, klidně utečte, ale nemusíte se bát, že bych vám něco vnucovala, jen se mi v hlavě honí pár myšlenek, tak jsem je chtěla sepsat. První víkend v prosinci jsme totiž s Honzou jeli (vlakem) do Mnichova, kde jsme měli koupené lístky na, dalo by se říci, moji nejoblíbenější kapelu a to Above&Beyond. 


Obecně nejsem typ člověka, který by odsuzoval někoho podle toho, co poslouchá. Často se mi to ale děje nazpátek. Nemám to ráda, a nemyslím si, že je někdo lepší nebo horší, podle toho jestli poslouchá pop, hip-hop, nebo trance. Pro mě je prostě trance tak nějak "vyšší kultura", než třeba písničky, které se normálně hrají v rádiu a jsou zrovna moderní (i když samozřejmě sama jdu ráda jednou za čas na párty, kde se hrajou "rádiovky").

Ale prostě u trance texty znamenají tak nějak víc, hudba je promyšlenější, a celé to tak nějak dává mnohem větší smysl, než to, co hrají v rádiích. Pokud vám není dobře, tak vás ta hudba obejme a dodá vám sílu. Pokud máte radost, ještě podtrhne tuto náladu. Každý si v ní najde to svoje, každému dává něco jiného!

 
template design by Studio Mommy (© copyright 2015)