Wildest moments

Sedíš kousek ode mě, dokonce tak blízko, že mohu cítit tvůj parfém. Co je to, Miss Dior? Předkloněná a opřená o dlaně, pohupuješ nohama a broukáš si píseň, kterou neznám, ale moc bych si přál znát její slova. Usmíváš se a měsíční světlo vykresluje detail tvé tváře. Je teplo, okolo nás stromy.

Opírám se stejně, jako ty o kraj pingpongového stolu, na kterém sedíme. Malíčky se málem dotýkáme. Jsou přesně tak daleko, že se kůže nedotýká, a přesně tak blízko, že cítím teplo tvého těla. Koukáš se do dálky a já bych si moc přál vědět, na co myslíš. Nechci na tebe zírat, proto klopím zrak, nechci, abys odešla.

Z dálky můžeš slyšet hlasy přátel, které jsme opustili před nějakou dobou. Dobře se baví, a večer je v plném proudu. Nechci zpátky, každý moment bych vyměnil za okamžik strávený s tebou. Srdce se mi příjemně třepotá v hrudi. Znáš ten pocit? Ten zamilovaný pocit, kdy si nejsi jistá, jak je na tom ten druhý. Možná je na tom nejhezčí ta nejistota. Možná, že ve chvíli, kdy se rozmluvíme, nebude to už nikdy takové, jaké je to teď.

„Nepůjdeme zpátky?“ proč tu se mnou sedíš, mohla bys být s kýmkoliv, kdekoliv. Bavit se s přáteli. A vybrala sis mě. Alespoň na okamžik, nebo jsi tu ze stejného důvodu, jako já? Co když to zničíme, co když to nevyjde?

„Proč?“ podíváš se na mě a usměješ se. Proč. Měsíc se přesunul z tvé tváře do tvých hnědých očích a utápí se v nich stejně jako já. Do obličeje ti spadne pramen vlasů. Automaticky zvednu ruku a dám ti ho za ucho. Nakloníš se. Zrychlí se ti dech a srdce se rozbuší rychleji. Vím to. Je to jako reflex, a moje tělo reaguje stejně.

Je to jen polibek, ale vlastně celý svět. Teď, v tuhle chvíli. Nechci, aby to skončilo, chci, aby trval navždy.

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptáš, a palcem ruky, kterou jsi ještě před chvílí měla v mých vlasech mi přejedeš po rtech.

„Jen… že bych chtěl zastavit čas. Nechat ten moment, aby trval navždy…“ 

*