KATIE BUTTERFLY: Erasmus v Záhřebu, den druhý

Ahoj všichni!

(Jen na úvod malý časovač spojitosti. Psala jsem článek včera, ale zveřejňuji ho až dnes, protože jsem se k tomu nějak nedostala J )

Své pokračování v cestě za dobrodružstvím bych začala ještě koncem prvního dne. Článek jsem psala v jedné kavárně, která je asi deset metrů od naší koleje, ale strašně to tam smrdělo cigaretama (což mi přijde, že smrdí vždy a všechno tady. Bohužel pro mě). Když jsem se sebrala, a vrátila jsem se zpátky na kolej, zjistila jsem, že je tady i moje spolubydlící, která vypadá úplně super a normálně. Taky jsem jí to hned musela říct! „You are so beautiful, I was worried about my roommate!“ Chudák. Ale vypadala taky ráda, že jsem v rámci možností normální. Bohužel říkala, že pravděpodobně ve středu už na koleji nebude, ale bude tady její kamarádka, která je také „hezká a normální“. Bože, co si ty lidi o mě musí myslet.

Tomu ještě předcházela skutečnost, že jsem si u ní chtěla šplhnout již předem a nechala jsem jí na posteli čokoládu s dopisem „ahoj, jsem tvoje nová spolubydlící a jsem z Česka. Doufám, že máš ráda čokoládu.“ Mě jako spolubydlící – to chceš. J Trochu jsem se jí vyptávala na chod domácnosti, a nakonec to dopadlo tak, že jsme se spolu vydaly na večeři do menzy (jídlo za 5 kun (ne těch zvířat!) v přepočtu za 16-18 korun? Pocém!) Prý díky menze přibrala 5 kg, hm – to se mi nesmí stát! Moje předsevzetí. Jídlo, na to, že je tak levné je lepší než v kdejaké pražské menze – noky s masem, dneska řízek s kaší. Není to žádný mišelin, ale mě to chutná. Takže spolubydlící super, a ještě ke všemu jela na noc domů (vrátí se buď ještě dneska, nebo zítra – byla bych pro zítřek. Ne že bych ji tu nechtěla, ale musím se psychicky připravit na existenci dalšího, cizího člověka v místnosti, která má asi tak 3x6 metrů.

Docela vtipný je, že obě umíme anglicky celkem naprd. Nebo – nechci ji urazit, prostě umíme anglicky tak, že se domluvíme, ale hledáme slova a hlavně je těžké ta slova skládat do vět, aby měli hlavu a patu. Takže si to slovo většinou řekneme v rodném jazyce a většinou si rozumíme. Podle mě si tady vygeneruju nový typ angličtiny. Něco jako vlastní jazyk.

Dneska jsme se vydali prozkoumat centrum. Pozitivní zjištění – vypadá to tam líp, než tady. Klasika balkán, ale je to tam mnohem historičtější (bohužel i dost rozpadlé), než v naší, „industriální“ části. Prošli jsme se s mým českým kolegou centrem a našli dokonalé trhy. Koukněte na fotky, je to tam vážně nádherné a ovoce i zelenina jsou tam za mnohem lepší ceny, než v obchodech. Trhy s ovocem atd. jsou nahoře na náměstí, venku, a poté se dá sejít po schodech dolu, v podstatě pod trh na další, krytý trh, kde mají spoustu dalších věcí – maso, sýry, další zeleninu. My jsme si tam koupili hrstku domácích těstovin, které si asi uvařím zítra. Uvidím.

Historické centrum je sice maličké, ale celkem hezké. Tak jsme se ještě chvíli procházeli a pak se vydali zpátky ke kolejím – já jsem se potřebovala najíst, a měla jsem namířeno opět do menzy. I tak náš výlet trval zhruba 4 hodiny. Zjistili jsme ale, že se tady dá celkem obstojně dojít všude pěšky – nachodili jsme 9 km! Nemáme ještě „lítačku“ a jedna cesta vyjde na 35 korun, což je jednou super, ale třikrát za den nic moc. Na měsíc bude asi za 350, ovšem platí od prvního do posledního dne v měsíci. Takže tenhle týden to vidím na „pjéšo“. Aspoň vychodím tu kantýnu.

Co bych vám ještě tak řekla. Pak jsme seděli asi dvě hodiny na wifi v restauraci. Poznatek – mají tady všude hnusný kafe. A žádný hipsterský kavárny. Doufám, že ještě něco objevíme, ale kavárny mi tu chybí. A nekuřáci! Šla jsem nakoupit do Billy (jo je tady Billa!) a pak na pokoj, kam mi odvedle táhne smrad z cigaret. Achjo. Asi tohle celý přejmenuju na „nekuřák v zemi, kde kouří každý“. Vydržaj pijonier!