Osud

"Věříš na osud?" zašeptala a opřela se do černé sedačky potažené kůží. Kolem ní bylo příjemně teplo a bylo jí dobře. Trochu se jí chtělo spát, ale spát může kdykoliv potom.

"Co?" zeptal se, protože jí nerozuměl. Zašeptala to moc tiše a on se soustředil na řízení.

"Na osud. Jestli věříš, že je vše předem dané. Často o tom přemýšlím. Má se tohle stát tak a tamto zase jinak? Mám vše v životě dopředu napsané v nějaké velké knize, nebo si o tom rozhoduji sama a měním svou budoucnost podle svých vlastních rozhodnutí?" hrála si nejprve s prsty a poté vzhlédla, aby se podívala z okýnka na ubíhající krajinu.

"Myslím, že o tom moc přemýšlíš. Vše je tak, jak to má být." Podíval se jejím směrem a pak zpátky na silnici. Nerozuměl jí. Jak by mohl, její myšlenky ubíhaly sem a tam. Pochytat je bylo těžké i pro ni samotnou. Nebyla to jeho chyba. Ale ani její, prostě jí jen nerozuměl a ona si nebyla jistá, zda by mu dokázala vysvětlit, o čem právě teď přemýšlí.

Zachumlala se do hustého svetru a zavřela oči. Třeba mu to jednou dokáže vysvětlit.