Forever

Seděla na konci mola a koukala do dáli. Vítr si jemně pohrával s pramínky jejích hnědých krátkých vlasů, což ale nevnímala. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hráchy a jediné co si přála bylo, zůstat co nejdéle sama. Teplé letní paprsky hřály a objímaly její zkřehlé tělo, oblečené do letních šatů. Mohla si vzít svetřík, ale vlastně jí to nevadilo. Teplo pomalu zahladilo stopy po husí kůži, kterou měla na rukách.

"Takhle to dál nejde!" ozýval se v její hlavě znovu a znovu hlas, který si přála zapomenout. Zaryla prsty do mola, o které byla opřená a pevně sevřela oči k sobě. Ještě jedna slza si našla cestu ven. Zhluboka se nadechla, věděla, že je to tak správné. I přesto, jakou bolest jí to způsobovalo. Spustila nohy do vody. Ta se ji již nějakou chvíli snažila chytit, ona ale stihla vždy ve správný moment uhnout. Vlny přicházely, a s každou další jí bylo trochu lépe. Jako kdyby voda odplavovala všechen smutek, který v sobě měla.

"Já vím..." slyšela svůj vlastní hlas a odpověď na jeho slova. Jako kdyby se ta scéna odehrávala ještě jednou. Znovu ji bodlo u srdce. Hluboké dýchání pomáhalo. Co s ní bude. Další vlna. Je přeci silná, to zvládne.

"Motýlku!" to nebyla vzpomínka. Trhla s sebou při přezdívce, kterou jí říkal jen on. Slyšela kroky, které přicházely blíž. Nechtěla se otočit a tak dál zarputile sledovala obzor a chvílemi i vlny, jež si s ní stále hrály na honěnou. "No tak..."

"Ne!" přerušila ho. Ale neotočila se. "Rozhodli jsme se správně. Bude to bolet, ale zvládneme to. Oba dva. Jednou se naučíme žít bez sebe a pokud ne, víme, že jsme si souzení. Teď to tak ale není." šeptala, ale on ji slyšel. Zastavil se. Nemohla se otočit, věděla, že kdyby ho viděla, rozhodla by se jinak. Chtěla si ale stát pevně za svým, protože věděla, že je to správné rozhodnutí.

Cítila, jak se jemně dotkl jejího ramene. "Já vím, Motýlku. Já vím..." odcházel.

Cítila další nával slz, které nedokázala zastavit. Zároveň se ale usmála.

Věděla, že se rozhodla správně. Byla silná. Konečně.