Jaký to je, být introvert?

Jaká jsi a jak by ses popsala? Zeptal se mě nedávno někdo a já jsem si vzpomněla, že je tomu už asi dva měsíce, co jsem rozepsala článek, který se měl jmenovat „Jaký to je být introvert“. Nedopsala jsem ho, protože jsem nedokázala najít ta správná slova, jak vyjádřit, co mám na mysli. A za druhé si asi nemyslím, že jsem až tak úplně introvert. Takže vlastně ani nevím, jak se tento článek bude jmenovat, ale vy už to vlastně asi víte. Jestli čtete. Protože ho možná nechám zas dva měsíce uležet. Anebo ne, uvidíme.

Jsem introvert, co miluje společnost. A občas pozornost. Ale asi jen povrchně. 

Teda, já introvert jsem, ale jen někdy. Jak to funguje? To nevím, prostě většinou držím vše v sobě. To mám asi od prvního rozchodu. Vždycky jsem všude viděla takový ty otravný příspěvky: on se se mnou rozešel, ona tohle, ona tamto. Nechtěla jsem prostě dělat hysterku (jo taky jsem si píchla do vosího hnízda, ale bylo to třeba 3x a ne 24/7). Dobré podotknout, že mi přijdou otravné i příspěvky maminek, majitelů psů a dalších takových, kteří své přátele spamují tou jednou věcí pořád dokola.

Od tý doby se mi strašně špatně sdílí něco, na co se ten druhý vyloženě nezeptá. Nechci prostě otravovat. Na druhou stranu poslouchám, což je fajn, dokud toho lidi nezačnou využívat a nehrnou na vás proud informací, aniž by oni vyslechli taky občas vás. Nevžili se do vaší kůže a potom vám třeba něco poradili. Tak snad něco za něco, no ne? A to je asi ten začarovaný kruh. Nechci se stát stejnou, a proto raději neřeknu nic.

Jsem ale hodně veselá. A myslím si, že zůstávám víc pozitivní, než bych musela.

Nechám si vše pro sebe. Nikomu nepíšu, jestli by šel na kafe, probrat tohle a tamto, přestože bych strašně ráda. Ráda udržuji kontakty s lidmi, na kterých mi záleží a se kterými jsme si měli co říct, ale neumím to. To je paralela, že? Chtěla bych se naučit na tom pracovat, a pokud se chci někomu ozvat, prostě to udělat, ale občas se prostě cítím blbě. Že nebude mít ten člověk čas, že se nedohodneme, že ho budu otravovat. Ve chvíli, kdy tyhle řádky píšu, vím, jak hloupě to zní, ale když to máte uvnitř sebe, nemůžete s tím nic udělat. Můžete se na to zaměřit a zkusit na tom pracovat, ale ten strach tam bude pořád. Že něco pokazím, no ne?

Přemýšlím, jestli má tenhle článek vůbec hlavu a patu. Nejsem s ním moc spokojená, ale po všech těch pokusech, které jsem učinila: napsala a smazala, je to asi to nejlepší, jak jsem to mohla dostat z hlavy. Proč to píšu? To nevím, jen tak mě to napadlo. Klidně mi napište, jací jste vy. Nebo mi to napište do zprávy. Anebo mi napište, že se nemusím bát se vám ozvat. To bude ten nejhezčí dárek k Vánocům, co dostanu, haha :).

A jaká tedy jsem? Jsem veselá, jsem snílek ( přestože mi už táhne na 30). Jsem pozitivní, jsem citlivá. Často to ale vše skrývám a nechávám si jen pro sebe. U shledání ve filmech se mi chce brečet, ale nebrečím, protože: co by si pomysleli ostatní? Jsem spontánní, ale věci i promýšlím. Jsem to prostě já. 

A příště si dáme zase nějakou krátkou povídku, co vy na to? Nebo raději něco jinýho? 

Kačka