Moje školní léta

Se začátkem školy se objevila spousta článků, a ano já s ním přicházím o týden později, ale co se dá dělat. Den nafouknout neumím, i když bych si to moc přála :)

S prvním školním dnem napsal  můj táta na svou facebookovou zeď něco tak krásného, že si už týden říkám, že to sem musím dát. No a až teď jsem se k tomu dostala, tak snad se nezlobíte :)

--

Nedočtený Příběh lvice Elzy 

Dnes je první školní den. Jak asi víte, s mojí ženkou jsme se rozešli, ale moje děti bývaly každých 14 dní u mě na víkend, pokud jsem si pro ně dojel včas (rozvedení asi znají). Tehdy mi to ani nedocházelo, ale takovým rituálem před spaním, když ještě neuměly číst, bylo čtení pohádek na noc. 
Děti si lehly na postýlky, já vzal knížku, položil ji na postel a Kačka s Vojtíkem se položili tak, aby viděli na obrázky v knížce. Četli jsme pravidelně nebo aspoň jsem se snažil, aby to bylo pravidelně. Řeknu vám, že někdy to bylo dost komplikované - udržet víčka nahoře a říkat to, co bylo psáno v knížce.
A jednou, když jsme přečetli všechny ta latedla Káňata, jsem si vzpomněl na film Příběh lvice Elzy a "panem mopadžim", kdy hrdinům filmu vždy spolehlivě naskočil jejich džíp i ve velkém lijáku nebo bouři nebo před blížícím se stádem slonů. Našel jsem tuto knížku a četl a četl. Každý večer. "Tati, ještě jednu kapitolu," žadonili oba miláčci a já tu a tam přidal. Někdy dokonce přišly děti samy a hlásily mi, co dneska budu číst. Ono číst malé písmo, večer a ještě dost dlouhé kapitoly, to bylo pro mě někdy maso. Ne to, že jim musím číst, ale vůbec to "učíst". V deset večer po celodenní pracovní náloži...
Dneska na to vzpomínám na krásné chvilky pohody, kdy jsme byli zatuleni k sobě a četli a Kačenka s Vojítkem nenasytně naslouchali a hltali příběhy z knížky.
Někdy to ale končilo jinak. Čtu a najednou sluším z dálky někoho jiného jak povídá úplně něco jiného, než bylo v knížce. "Tati, co to povídáš," prohlédly mě moje koťata a já si uvědomil, že jsem si mikroklimbdnul a ten někdo, kdo povídal něco jiného, jsem byl já.  Někdy to bylo hrůzostrašný, když jsem dodělával od rána nějaké resty a večer pak nad knihou usínal. "Tati, nespi!", "Tati, ty spíš!" Odhalovaly mě mrňata.
Dneska se za to trochu stydím.
Ale strašně rád bych ty chvilky, kdy jsme byli všichni v mikroprostoru pokojíku pospolu a bylo takový to krásný bytí, jak jsem je chtěl obejmout obě dvě naráz, jak jsme si četli...
To všechno je dávno pryč. Ale tohle se mi vybavilo právě dneska, v den, kdy jsem potkával školáky, jdoucí opět do školy.
Nikdy jsme tu tlustou knížku nedočetli. A dokonce mi i zmizela při budování domácího pořádku. Mrzí mě to. Ale já ji zase v antikvariátu seženu a třeba někdy jim zase přečtu aspoň jednu kapitolu, třeba o tom, jak lvice Elza vyvedla mláďata a přišla je ukázat.
Nikdy není na nic pozdě.
Aspoň doufám...