letošní zkouškové, musím se uznat dobrovolně a bez mučení hodně špatně nesu. Nejhorší je, že ještě ani nezačalo. Příští týden je teprve předtermínový a já už jsem asi tři týdny v hrozném stresu, že to nestíhám. Což samo o sobě není vůbec divné, ve stresu bývám i normálně, ale letos jsem na tom vážně hodně špatně. Bojím se Němčiny, bojím se Politických dějin, bojím se vlastně i jednoduchých zkoušek. Myslím, že jsem to celkem podcenila, protože mám ještě ke všemu letos psát bakalářku a dělat státnice, a k bakalářce nemám zhola nic. Jen při té představě mě polije horko, je mi špatně, chce se mi brečet, nevím co mám dělat, ...
Při učení pořád myslím na hezké okamžiky, do kterých bych se chtěla vrátit, nebo místa, kam bych se okamžitě rozjela, kdybych měla tu možnost. Kdybych na to nemyslela, asi bych se zbláznila. Do soboty jsem se učila u přítele, ale nenaučím se tam tolik, jako doma. Tak jsem jela domů. A od té doby je mi fakt zle, nevím na co myslet dřív, co udělat dřív, ... nevím jak je to možné, ale jeho přítomnost mě hrozně uklidňuje. Jako kdyby odfouknul ten všechen stres pryč a všecko bylo najednou možné. A když je nejhůř, můžu se k němu vždycky přitulit a on mi řekne, že bude všecko dobré.
Kdyby mi někdo jako malé holce řekl, že u přítele budu raději, než doma asi bych mu nevěřila. Bývala jsem strašně nesamostatná, nejezdila jsem na žádné tábory a školka / škola v přírodě pro mě představovaly horor. Ani nevím proč, protože s mamkou nemám takový ten vztah matka-dcera z knížek a filmů, ale prostě jsem se bála, nevím. Vždy jsem si představovala, že až si jednou najdu muže, a budu s ním muset bydlet, že to bude strašný, protože to nebude doma. Což mě opustilo už asi ve 14, když jsme jeli na lyžák a byl to ten nejlepší lyžák na světě.
Takže ani nevím, jak to, že jsem si na to teď vzpomněla, ale prostě se tak stalo. A já se potřebovala vypsat. V podstatě teď budu mít výčitky, že jsem se místo toho raději neučila a ztratila psaním tohoto článku asi tak 20 minut, které jsem se neučila, ale stejně asi už půjdu spát. A nebudu moct usnout, protože mě budou pronásledovat ty stíny kolem mě.
Není to jen učení, škola, bakalářka, státnice. Je to taky - a co potom? Mám jít ještě na Mgr.? A zase se stresovat? Mám pocit, že rok od roku na mě to učení působí víc. Hůř.
Pracovat? Jo prosím, chtěla bych přijít domů, a vědět, že už na nic nemusím myslet. Doma mít svou skrýš, která by byla jen moje. Sednout si a číst si, dívat se na filmy kdykoliv budu doma. Na druhou stranu - co budu dělat? V dnešní době musíte něco pořádného umět abyste dělali něco lepšího než prodavačku v obchodě s hadrama, jídlem... Vím že to přeháním, ale celý život strávit v práci, kde budu 12 hodin na nohou je strašné. Vidím to u mojí mamky a je mi jí strašně líto, protože nevím, jak bych jí mohla pomoct.
Neberte to za až tak depresivní článek, jak se to na první pohled zdá. I na druhý. Dobře, jsem v nějakym strašnym stavu, ale doufám že to bude lepší. Jestli udělám příští týden oba jazyky a jednu zkoušku k tomu, tak se mi strašně uleví - to vím. A pak už to bude jen lepší. Až dodělám zkoušky, seberu se a napíšu bakalářku. Pak budu dělat otázky na státnice, a to tak vyjde do dalšího zkouškového. Hm, je přede mnou celkem povzbuzující půlrok. Jsem u dna. Pardon. Jestli tohle dám, tak už to nechci nikdy zažít znovu, takže s Mgr se asi loučím.
Jdu se z toho vyspat. I když vím, že to nepomůže :)
Mějte se
Ňuni :( ♥ Držím palečky, ale vím, že to zvládneš, jsi šikovná!
OdpovědětVymazatA co se těch problémů, které zmizí v náruče přítele.. Jo, to znám. Jakmile tě drží, najednou máš pocit, že nic není nemožný, že vlastně všechno bude nakonec dobrý. :)
Děkuju dneska mě trochu uklidnila Ellí že zkouška který se bojím nejvíc není tak hrozná jak jsem si myslela. Což ale neznamená že se na ní nemusím učit takže je to jen částečné :)
VymazatJj přesně :) občas nadávám a já nevím co si postěžuju ale stejně ho Miluju nejvíc na světě, protože s ním jde všecko líp :) což kdybych ho neměla tak s vámi samozřejmě také :) ale víš jak to myslím :)) ♥
No vidíš, nakonec to zvládneš levou zadní. :)
VymazatVím naprosto přesně, jak to cítíš. :) Přátelé jsou nesmírně důležití, ale nejdůležitější je právě ten po tvém boku, s kým pravidelně uleháš a víš, že jsi s ním v naprostém bezpečí. :)
Kačí, zas se s tebou ztotožňuju. Ať už s tím, jaký vztah máme k mámě a jak to máme s přítelem. Taky jsem nikdy nebyla moc do světa a byla furt doma, přitom mě tam nic nedrželo. A teď je mi líp s NÍM, protože člověk ani neví proč.. Ale bacha na to, aby jsme na svých protějšcích zas úplně nevisely, protože nedejbože kdyby se něco stalo tak bez nich bychom pak nemohly normálně fungovat.. (jsem teď hrozně chytrá, řešily jsme to včera s psycholožkou :D). A ať se daří ve škole, hlavně keep calm, nějak to dopadne a ty to zvládneš! :))
OdpovědětVymazatNiky jsem ráda že nejsem sama i když to není nic hezkého -třeba s těma našima maminama :) ale koukám že u Tebe se to zlepšuje sestřičkou :) což je hezké vidět. Přeju Ti to, nevidím do toho sice a nevím jestli to není nějaké zašmodrchané ale snad ne :) ..
VymazatTaky jsem o tom už párkrát uvažovala. Já mám dny kdy bych si někam zalezla a klidně ať jsem sama ale pak mám zase dny kdy se mi po něm stýská a když nejsem s ním tak je to takové .. stýskavé no :) Většinou když se něco děje, není mi dobře, mám stresy ve škole atd. On mi i sám psal: tobě se stýská proto, že se musíš učit :D což není až tak pravda ale trošku jo, spíš jde o to jak tě ten druhý dokáže uklidnit. Já v něm mám už hodně dlouho i nejlepšího přítele což je super, řešíme spolu všecko, i to co neřeším s kamarádkama tak řeším s ním - což určitě taky znáš :)
Děkuju moc! Už aby to bylo za mnou :))
Já byla takhle ze školy vynervovaná celý život. Vždycky jsem byla považována za premiantku, na základní škole s rozšířenou výukou matematiky jsem měla vždy samé jedničky. Na gymplu (mimochodem opět s rozšířednou výukou matematiky, fyziky a informatiky) jsem měla na vysvědčení vyznamenání. Na vysoké jsem v prvním ročníku měla prospěchové stipendium - 15tisíc (z čehož plyne, že nebyla žádná sranda ho dosáhnout). Druhák taky jen dvojky a jedničky. No a teď ve třeťáku se posral jeden předmět - stál na něm jeden profesor, který mi prostě oznámil, že "můj semestrální projekt nedosahuje dostatečných kvalit" a že mě přes ten předmět nepustí. Asi si umíš představit, jaký to byl pro mě šok. Já, premiantka, že bych opakovala ročník a nebyla připuštěna k bakalářce... Ale s odstupem času...
OdpovědětVymazatS odstupem času vidím, že nejde o život. Stát mi ten rok navíc zaplatí. S bakalářkou se nemusím stresovat, protože si ji do května můžu vybrat znova. Příští rok budu mít jen jeden předmět a bakalářku. Budu mít spoustu času pro sebe a třeba si najdu i nějakou pěknou brigádu. Vždycky jsem se se školou strašně stresovala, ale najednou zjišťuji, že když se to nepovede, tak že i tak jde život dál, nic se neděje. Jasně, je to komplikace, ale neznamená to konec. Budu mít mnohem více času a na sebe a letos se nemusím nervovat. A nic mi neuteče.
Tím jsem jen chtěla říct, že si teď po téhle zkušenosti uvědomuji, že i když jsem studiu zasvětila téměř celý život a i když to pro mě vždycky bylo strašně důležité, tak že nejde o život. A že jsem se mnohokrát nervovala úplně zbytečně. Brečela jsem, vztekala jsem se, byla jsem zoufalá - a proč? Vždyť se vlastně nic nestalo. A i když se to nepovedlo, i tak to není neřešitelná situace. Nenervuj se zbytečně tak jako já. Nějak bylo, nějak bude. Tu bakalářku nakonec vždycky nějak uděláš, když už jsi došla až sem. Záleží na tom, jestli by to bylo tento rok nebo příští? Na to se historie ptát nebude. A nic to nevypovídá o tom, že ty bys byla neschopná nebo hloupá. Tak to vůbec není. Prostě někdy se daří, někdy se nadaří. Myslím, že tohle je něco, co moc neovlivníme. Ale ať je to jakkoli, tak život jde dál. Nějak bylo, nějak bude. A když nejde o život, jde o hovno:).
Samozřejmě, že ti moc držím palce, abys to všechno zvládla:). Ale chtěla jsem ti jen říct, že i kdyby se to posralo, tak tím život nekončí a jsou důležitější věci na světě. Nikoho tím nezklameš, tvůj přítel tě bude mít rád pořád stejně, tvoje rodina tě bude mít ráda pořád stejně,... Vlastně až o tolik nejde:). (ale uznávám, že plně si uvědomit, že vlastně o nic nejde, je sakra těžké). Držím palce!!!
Ahoj,
Vymazatděkuji moc za Tvůj komentář! Moc mě potěšil, čímž nemyslím že by mě potěšilo že musíš opakovat ročník, potěšil mě tvůj zájem a to že jsi mi napsala svůj příběh :) držím palce i Tobě!
Můj njvětší problém je v tom že chodím na školu soukromou, ale ne takovou tu soukromou=zaplacenou (i když ano, něco jednodušší opravdu máme..) spíš myslím mě stresuje ta představa že kdybych opakovala, stálo by mě to zase tolik a tolik peněz což je nejhorší ale doufám že to nějak dopadne.
Článek jsem psala když jsem měla před zkouškama, teď už mám 4 za sebou a je mi líp. S Bc. jsem na tom sice stále stejně ale hned jak udělám poslední, nejhorší zkoušku se do ní chci pustit! :) Kéž by se taky psala tak sama jako když třeba píšu nějakou myšlenku nebo tak něco.
Je ale pravda že i kdyby nedej bože, a že jsou důležitější věci na světě!
Děkuji moc! I Tobě hodně štěstí!! :)