O nějakém tom vzhledu

Moji milí čtenáři,

rozhodla jsem se, že si trochu pohraji se vzhledem blogu, a vzešlo z toho nakonec něco úplně jiného, než jsem očekávala. Nejsem si tím stoprocentně jistá (okukovala jsem jiné, slavnější kolegy, a všude je to jen samý nadpis a žádný obrázek. Tak si nejsem jistá, jestli už nejsem trochu za zenitem). Né, že by se mi to nelíbilo, líbí, ale nevím, co na to řeknou ostatní. Obrázek jsem tu měla už hrozně dlouho, ale pořád se mi líbí a proto ho nechci měnit, v programu jsem ho chtěla oříznout a... nechápu proč, ale vypadlo na mě toto. A mě se to zalíbilo.

Chápejte mě. Docela mě to vystihuje. Motýl je v názvu blogu a zůstal celý, naopak slečna, která by mohla symbolizovat mou maličkost je tak trochu schovaná.
Jako já.



Občas jsem strašně vstřícná a přátelská, snažím se všem vyjít vstříc, většinou nemám větší konflikty s lidmi, a také jsem čas od času hrozně ráda středem pozornosti. V poslední době si ale hodně věcí nechávám pro sebe, uvnitř. Asi to není správné, a stává se mi jednou za čas, že to pak vysypu všecko najednou (většinou když se to vůbec nehodí), ale většinu času si různé myšlenky, názory, strachy a takové ty věci, které si myslím, že jsou špatné, a všem by jen dělali starosti, nechávám pro sebe. Chci prostě být především pozitivní a nechci si to kazit nějakými chmury, které občas mám. A hlavně ze sebe nechci dělat žádnou "chudinku", co je jí občas smutno a tak si o tom musí vylít "srdíčko".

Je to takové složité, občas mě to dožene, a nemůžu pak spát. Jsem strašně unavená, ale i přesto musím pořád a pořád přemýšlet. Hodně o všem pochybuji (pochybovat - to je to slovo, které hledám už strašně dlouho! Pochybuji o věcech, o sobě, o vztazích, o budoucnosti,... pochybuji). O čem nejvíc přemýšlím? Většinou o budoucnosti. Co teď, co za půl roku? Co pak? Máte to také?
Dostala jsem se do věku, kdy už není divné, že si všichni kolem mě začínají pořizovat děti a mě ta představa tak neskutečně děsí, že to snad ani nedovedu popsat. Spousta lidí se zasnubuje nebo se rovnou berou a to je snad ještě horší, než ty děti. Na druhou stranu si jakožto zástupkyně ženského pohlaví přijdu čím dál tím starší na to, abych stihla vše, co od nás společnost vyžaduje. Škola, jazyky, kariéra, rodina,... A nejen společnost, ale i ta malá, desetiletá Kačka, která se v dvacetičtyřech letech viděla někde na vrcholu svého života.

Už je jedna hodina v noci - je takovým mým dobrým zvykem, že nejvíc inspirace mám takhle večer/v noci. Bohužel už jsem tak strašně dlouho nemalovala, tak strašně dlouho jsem nic nenapsala, netvořila, protože musím ráno vstávat do práce/školy, a přes den ty nápady prostě nemám. Potřebuji k tomu tmu, klid, a trochu takové té zdravé ospalosti. To se to pak tvoří :) Musím si najít chvilku, nějaký den, kdy půjdu spát až ráno a něco vytvořím. Napíšu, nakreslím. Trochu mi to chybí, třeba by mi to pomohlo...

Napište mi prosím, že máte také svoje démony, kteří vás občas nenechají spát, ať se v tomto ohledu necítím tak divná.
Článek o vzhledu blogu se zvrhl v menší deníčkový příspěvek, tak snad se nebudete zlobit. Jestli nemáte co říct, tak klidně jen ohodnoťte design. Jde to, nebo bych si měla raději nějaký zaplatit? Co myslíte?
Dobrou noc a slibuji, že od příště už zase jen a jen pozitivní Kačka. Třeba až se probudím, tak tohle celé ráno smažu, kdo ví. 
Kdo ví, co se stane, až se motýl dotkne prstů schované víly? Třeba se rozhodne otevřít se zase světu.Třeba...
Pusu