Let me tell you...

Nejde si nevšimnout těch smutných událostí, které se šíří našimi médii jako veliká vlna. Člověk by musel žít v domě bez oken a bez dveří a stejně by se o tom nejspíš dozvěděl. Musel by žít v bublině bez internetu a připojení, aby se nedozvěděl, jaká smutná událost se včera snesla na celou Francii. A pak na celou Evropu, řekněme, že postupně na celý svět. 

Povím vám k tomu svůj příběh. V noci jsem špatně spala, občas to tak mám, když mám ráno brzy vstávat. Měla jsem být na 7:00 v práci, a asi jsem byla ve stresu z toho. Honza mi později ráno napsal, že jsem to snad musela cítit nebo co. Usnula jsem asi ve 4 a v 5:30 už vstávala. V metru jsem se podívala na sociální sítě a dozvěděla jsem se o útocích. Přiznávám se, média studuji a přitom je sama moc nečtu. Nevím proč, ale je mi z toho světa pak akorát smutno. Pořád se jen někdo s někým hádá. Támhle se zatoulal pejsek, támhle se pohádali dva politici. Vystavěla jsem si takovou malou stěnu okolo sebe a nerada si do ní pouštím smutné zprávy. Bohužel takové zprávy v dnešní době prodávají, takže jich je všude plno.

Ta dnešní byla ale něčím jiná. Neřadím se k lidem, kteří si na svou fotku dají Francouzskou trikoloru a nepíšu si všude možně #prayForParis. Vím, že je to velice hezké gesto, ale podle mě to stejně nikomu nepomůže. Také se to strašně rychle přejí. Kvůli tomu se zase rozdělí "náš" svět, který by měl bojovat proti zlu na dvě strany. Jedni to budou psát a ti druzí pomlouvat. Zároveň jsem byla v šoku, jak rychle se Facebook dokázal této události přizpůsobit - jako kdyby tam měl něco takového přichystaného, a jen zmáčkl tlačítko "tak je to tady, pojďme ne to". 
Prostě mě to celéšokovalo. Věřte mi, že mě šokoval již útok na Charlie Hebdo, ostatně jsem tomu věnovala také jeden článek tady na blogu, ale později jsem ho smazala.

Přijde mi strašně smutné, kam se naše společnost dostala. Nedá se bojovat, protože to je přesně to, co si ti lidé přejí, aby se udělalo. Nedá se to ale také jen tak přehlédnout. Tak co se dá dělat? Vzpomínám si na jednu studii, už nevím, kdo ji napsal, ale pokusím se to dohledat a doplnit, kdy autor přemýšlel o světě takovém, kde by se jakýkoliv spor řešil diskusemi. Je to ale strašně těžké, protože existují země, a především náboženství, které diskutovat nechtějí. Nechtějí se vyvíjet kupředu a nechtějí přijmout žádný názor jiné strany. A i kdyby diskutovat chtěly, neexistuje nikdo, kdo by řekl – dost, už jste dosáhli přesného kompromisu. Naplnili jste téma, teď napište pravidla. Byla by to taková „válka pomocí slov“. Nikdo by neumíral, pouze by se mluvilo, hledalo by se ideální řešení. To by byl ideální svět. Dnes jsem si to uvědomila více, než kdy jindy.

Ve druhém semestru na bakalářském studiu jsme měli Dějiny 20. století. Profesor Martin Kovář přišel první hodinu k nám do třídy a řekl: „Před první světovou válkou bylo dlouhé období míru, a lidé už ani nevěděli, co to vlastně válka znamená. Spousta z nich byla nadšena, a s radostí odcházela na frontu s tím, že „do švestek budou doma“. Nebyli. A nebyli ani další čtyři roky. Teď je ve světě dost podobná situace…“

Doufám, že se jeho slova nenaplní. Teď by se bojovalo o něco naprosto jiného. O náboženské spory. Jak ale může někdo někomu jinému vnucovat víru? Něco, co není hmatatelné? Jak někdo může věřit tak slepě něčemu, co vlastně třeba ani neexistuje? Nechci se pouštět do náboženských témat, to rozhodně ne, moc málo tomu rozumím, abych si na to troufla.

Chtěla bych něco poradit, říct něco závěrem, tohoto roztroušeného článku plného mých myšlenek a dojmů z dnešního dne. Ale nemám moc co, nic mě nenapadá, jen jsem se k tomu chtěla vyjádřit. Říct, jaké mám pocity ohledně těchto útoků. Tolik mrtvých lidí, nevinných lidí, kteří za nic nemohli. Je mi prostě strašně nepochopitelné, kde se v lidech bere taková nenávist, že mohou vzít život jiným. Život je velice křehká věc, a myslím si, že nikdo na světě by neměl mít právo vzít ho někomu jinému. 

Máte na to nějaký názor? Co si myslíte snaze dosáhnout kompromisu, pomocí diskuzí? Představte si, že by to bylo možné, nebylo by to krásné? Každý by řekl svůj názor, ale umírněným způsobem. Žádné nadávky. 

Skončila bych asi tím stejným klišé, jaké čtu celý den na sociálních sítí. Don´t make war make love.